Anebo osamělej zoufalec s plnicím perem a linkovaným sešitem u kamen?
Nazvat v dnesni digitalni dobe svuj blogpost „Z regalu“ zni tak nejak jako z ery nemeho filmu…
* * *
Já nevím. Snad. – Základní můj vztah ke slovům opravdu je důvěra; podmíněná, ale veliká. Nejsou ničím, co bych opatrně obcházel a zachovával neporušené. – Intelektuál je člověk, který více slovy, než je nutné, poví víc, než ví. – Chci umět žít i se slovy, kterých se bojím. O která se bojím. Slova nemohou za nic, vždy jen lidé.
Myslím, že osmispřeží vždycky uveze víc než dvouspřeží… ano. Já slova zapřahuju.
Ale mívám občas sen: dostaví se chlapík nebo dáma a chtějí moje slova koupit. (To asi podvědomí nezaměstnaného pracuje.) – Chtějí koupit, proč, to nevím; třeba, abychom něco literárního, pro dceru, umírající souchotinářku… ne, to jsem přehnal. Jasně. Beru zpět.
Jenže: co jim teda odpovím?
„Zařekl jsem se kdysi, že od tebe už nikdy nic nevezmu,“ přiznal táta. Mamka ho chytla za ruku, sevřela ji oběma dlaněmi a nepouštěla.
„To je ovšem vážnější,“ zamyslela se. „A kdybych si tě teda pronajala? Nebo koupila?“
„Já nejsem na prodej.“
„Kdo není na prodej,“ namítla, „nemá žádnou cenu.“
„I ten, kdo nemá cenu,“ pravil táta, „může mít hodnotu. – Ty, například, máš hodnotu hlavně těch svejch prachů.“
„Tak to už je vážné,“ řekla, ale zase: jako kdyby nemluvila o sobě, ale o někom cizím, vzdáleném…
* * *
Možná, že jsem místo důvěra měla říct spíš úcta. Nebo respekt. Protože důvěra je vztah k někomu, koho máme rádi, a já ze slov mám trochu i strach: abych jima neuvedla do pohybu něco, co potom nepůjde zastavit… Golema třeba.
Ale taky jsem svá slova prodala a koupila si ledničku. Chodím je po knihovnách číst a pak si koupím lístek na vlak, kafe anebo pivo, podle počasí, a dětem domů čokoládu. Mám teda cenu ledničky, kafe a čokolády?
Blbost, že. Pojďme zas radši někdy na to kafe; já teda dneska už bez cigár. Cigára, taková ohavná bulharská, jsou pro mě vzpomínky na jedno léto: poslední prázdniny, moře a cesta pořád k jihu, až k pohraničním drátům. Dneska jsou na místech, kde jsme tenkrát spali pod hvězdama, hotely, zábavní parky a ohrazené pláže. Za hvězdama se musí dál… a může, protože už je míň drátů.
* * *
Mluvíš o ceně, ne o hodnotě.
Dívám se na Míši Tala fotku s cigárem, jak vymýšlí něco, nad čím se celému šachovému světu tajil dech, a vzpomínám, jak v mých časech cigareta k šachovnici víceméně patřila. Postupně ji začali vyhánět… běžte si kouřit jinam, tady se sportuje. – V šachu bývalo, a dost mi to dnes chybí, něco lehkomyslného, bohémského. Mám říct tvůrčího? Méně sportovního.
Po čem se mi, hrome, stýská? Po mládí? Po hodnotách? Nebo po světě, který kouřil?
Napadlo mě… ne, mě to nenapadlo. Že kdyby Míšovi dnes bylo dvacet, šachy už by nehrál; co by na nich mohlo být přitažlivého, pro něj? Navíc bez cigaret. Šachy jsou dnes teror… prostě vrcholový sport. K čemu, z vrcholového hlediska, k čemu by dnes byly večery prožvaněné s cigaretou v ruce… ty hovory přes půlnoc o všem a o ničem?
* * *
Víš, vykouřit si takhle ráno na slunci cigaretu, to je někdy štěstí… ale člověk musí umět na všechno, co je za ním, bez lítosti… a právě to je těžké… ale to není nic pro tebe… pro tebe platí to, co je před tebou… jo, to je mládí! Co ty budeš dělat později? Čím chceš dobýt svět?
Na tohle se ptá malé Constance stará tulačka; bývala herečkou, v Šanghaji, v Indočíně… teď nemá nic, jenom psa Tahitiho, pár fotek z mládí a svoji svobodu. Constanci může být tak dvanáct a cigaretu si ráda vezme. Má psa Medora, maminku v domě pod kopcem, kde se s tulačkou setkala, a o budoucnosti jasno: Já budu slavnou tanečnicí.
Je to divný, ale když mně v příslušném věku někdo řekl tu pěknou frázi máš celej život před sebou, napadalo mě jedině ona to zase nemusí být taková radost.
Nevím proč. Je to tím, že Ty máš zkrátka nadějné vyhlídky v povaze a já ne, anebo tím, že Tobě bylo patnáct v roce 1968 a mně až v roce 1979?
* * *
Ještě se nám na okamžik vrací major Burns, když říká s takovou tou vzletnou intonací: „Já věřím, že mezi mužem a ženou je víc než jen sex!“ – A Hawkeye odpoví: „Jistě. Ta cigareta potom.“
(pokračování za 14 dní)
Související články: Z regálů XVIII