K diskusím na mém blogu viz výše, myslím si, že jsem za ně zodpovědná. K ostatním diskusím… nemůžu přece nikomu, komukoli, nutit svoje pravidla.

Strašně nerada dovysvětluju a obhajuju cizí slova, ale Michalova omluva byla myšlena vážně. Byla bych ráda, kdybyste ji tak vzal.

Čistě z tvrdohlavosti.

Když Vladimírovi napíšu, že ho nemůžu brát vážně, nejsem to já.
Když Vám napíšu, že se na Vás reagovat nedá, zeptáte se, jestli mi teda došla slova.
Když se Vaše námitky snažím brát vážně a odpovídat na ně, napíšete mi, že jsem nad nimi měla mávnout rukou.

Když mi napíšete, že reakce nás obou jsou takové a makové, a já Vám řádek po řádku doložím, že moje reakce ne, napíšete mi, že je Vám jedno, čí reakce to byly.
A pokud teď vezmu i Michalovy reakce a ukážu Vám, na kterých místech mu podsouváte, co neřekl, bude Vaše odpověď, že ho znáte natolik dobře, že mu už nebudete věřit nikdy nic. A že když se za něj někdy v něčem postavím, nemám se divit, když to za něj i schytám.

Že Vás text neoslovil, nemusí být ani jeho chyba, ani Vaše. Nesešli jste se, prostě. Je možné, že v těch cca 3/4, které jste nečetl, byste našel místa, nad kterými byste dokonce i Matouškovi mohl říct „vzal jste mě s sebou“, jako jste mu to napsal k Modré knihovně (myslím tu na RB, na na bloguje). Ale je samozřejmě jenom na Vás, co chcete číst. A co k přečtenému chcete nebo nechcete říct.

Nejsem si jistá žádným svým textem, v tom smyslu, že bych ho považovala za bezchybný. To bych byla sama proti sobě, samolibost je zaručená cesta do pekel. Ale snažím se psát tak, abych si byla jistá, že jsem udělala, co jsem mohla. Že je výsledek někdy horší, někdy lepší, to už je riziko podnikání.