Reklama
 
Blog | Olga Černá

Z regálů XV

 Když jsem tu psala o Kořenech, přišla v diskusi řeč na lidi usedlé a na ty putující, co mají domov spíš v sobě.

A pak jsou tací jako já, co by se cítili lépe, kdyby jim kořeny nevlály ve vzduchu, ale ono to jaxi nejde: ty kořeny tady-ještě-nejsou a v Rumunsku-už-nejsou. To je tak, když usedlec někam překočuje – zatímco kočovné rody se naučily mít takové kořeny, které si mohou nosit s sebou, usedlec má po přestěhování smůlu: to, v čem spatřuje své kořeny, si s sebou vzít nemůže…
Píše k tomu Ondřej Bouda, který měl předky asi někde v  Banátu.

 

* * *

Reklama

Jsme se nějak vypravili proti proudu! Myslím času. – Můj táta dostal v roce 1936, ano, v tom slavném roce, něco, čemu se ve školách první republiky říkalo tuším napínák. Z němčiny; ten profesor tátu neměl rád a táta zas neměl rád profesora. Na léto jel tedy do Sudet, na handl, aby se zdokonalil v jazyce a mohl pak po padesáti letech v pražských tramvajích, až narazí na hlučnou německou výpravu, nejčistší jejich mateřštinou říkat zhruba tohle: Samozřejmě se hodí, abyste tu mluvili německy, ale pamatujte, že vaši otcové a dědové v této zemi vypalovali a vraždili…
Ale ne, ne, kvůli tomu se v jazyce nezdokonaloval. Nach Urlaub komisionelně složil opravnou zkoušku, úplně profesora sejmul. A okamžitě požádal o přeložení na jiný ústav; věděl, že mu profesor neodpustí a udělá ze života peklo.
Třicet let nato jsme s tátou seděli u moře a koukali na finále fotbalového MS: Anglie – Německo. Já mám německý fotbal rád; jsou přemýšliví, bojovní, nikdy neskládají zbraně. A táta říkal: „Jak jim můžeš fandit? No jo, tys je nezažil za protektorátu…“

 

* * *

Táta vystřídal škol spoustu: „Vždycky, když jsem se někde zamiloval, odstěhovali jsme se.“ – V roce 1945 šli proti proudu z Německa do Čech, protože dědeček, původem z Krušných hor (a s krásným českým jménem Plešingr), už s Němci nechtěl mít nic společného. Tátovi bylo tehdy jedenáct, přes prázdniny se učil česky. Ve vsi kousek odtud, kde jednou viděl, jak kůň sežral u pumpy mýdlo a šla mu pěna od pusy, jako pejskovi od Čapka. A kde si, jako příslušník nepřátelského národa, ve škole od spolužáků docela užil: „Jedinej, kdo si se mnou sednul do lavice, byl židovskej kluk, kterej přišel o celou rodinu. Protože asi věděl, jak mi je.“ – Nejčistší hóchdeutsch má dodnes (babička byla z Kolína nad Rýnem), ale já jsem se ji od něho nenaučila. Ani jsem si s ním nesedla a nezapsala nic, co by mi vyprávěl. Místo toho si tady píšu jen tak. Vymejšlím si. To je co, hra? Hra doopravdy?
Tuhle jsme s tátou byli na obědě, přišla řeč na blogy, ptal se: „A co tě, prosím tě, vedlo k tomu, že sis vymyslela toho Matouška?“ – Děti mi dosvědčovaly, že jsi doopravdickej, živej, ale stejně nám asi tak úplně nevěřil…

 

* * *

No však. Proč sis ho vymyslela? Vždyť on ani neví, Matoušek, jestli existuje psaní… Jen Tak. Jestli pro něj takové psaní existuje.
Nějak to asi souvisí s regály… se ví, bývám hodně unavený i zklamaný, a říkám si: K čemu? Proč? Ale jen večer, ráno mi slunce znovu svítí. Psaní je, krom ostatního, taky krásné řemeslo vykonávané podivuhodným nástrojem. Můžeš psát hodně nahlas i potichu šeptat. Můžeš si hrát se slovy nebo je nechat pochodovat v řadě. Skládat je jako puzzle nebo jimi házet jako kostkou: kolik padne? Můžeš mít exklusivní lexiku a výrazný slovosled, a můžeš brát slova nejobyčejnější a říkat jimi obyčejné věci tak, aby zněly jako vysloveny poprvé.
Můžeš všecko. Jen to musíš umět. Je-li takové ráno jako dnes, slunné a činorodé, sedím před slovy jako před šachovnicí v základním postavení. Figurky krásně seřazené, dychtivé, připravené vyrazit. – Tobě je hra, myslím jakákoli hra, především tmelem rodinné pospolitosti: že to bylo pěkné odpoledne? Pro mne je šachová hra rozkoší sebeprojekce, a o psaní platí to samé. Ve Tvé hře prohrát znamená málo, v mé úplně všechno.
Ale pokaždé přijde to nové ráno. Až jednou nepřijde…  

 

* * *

Nestraš furt, Mistře.
Rozkoše sebeprojekce jistě ne. Nepotřebuju mít sebe víckrát na tomhle světě, potřebuju mít svět, kde by mi bylo volně.
Koukám na dvě postavy, jak šlapou do pedálů a esteticky se vůbec nehoděj do okolní krajiny.
Nandám si kapucu a koukám na psa.
Hodíme se sem snad my?
Autor Pracoval-V-Brazílii mě svejma vytrvalejma stížnostma na Čechy znejistěl: co když i pro mě někde na světě existuje doopravdická, skutečná, nevymyšlená krajina? Např. hluboko v Sudetech, nazpátek časem.
Spokojená s tímto malým prostorem
mohu si přát víc?
Štěstí stačí tak málo místa
štěstí se nezmění nikdy.

 

* * *

Svět, kde by mi bylo volně. Jenže hranice skutečné, nevymyšlené volnosti obklopují muži a ženy a vypadají výhružně; s rukama na jílcích kordů, na závěrech hlavní, na hruškách sedel. Budeš se s nimi o svou krajinu muset poprat… je to jen metafora, ale ze života. Nevěřím, nevěřil jsem nikdy, že volnost je nachový déšť, který prostě prší seshora a stačí k němu obrátit tvář.
Volnost získáš, když ji na svůj vrub uskutečníš. Sebeprojekce vůbec není špatný způsob. A taky to není způsob, který nutně směřuje zevnitř ven; má nepřítomnost v regálech o tom vypovídá dost jasně. – Tohle jsou přeci varianty rozhovorů, které spolu vedeme roky. A nikde nečeká žádná PRAVDA, ke které bychom se těmi rozhovory blížili.
Jen naše JINAKOST, skrz kterou jsme každý sám sebou… bože můj, to jsou dnes zase kecy!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(pokračování za 14 dní)

 

Související texty: Z regálů XIV


Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama