Reklama
 
Blog | Olga Černá

Z regálů XVI

Kecy. – Nemáme spíš něco k jídlu? Nebo veselého?

 

* * *

K jídlu? Lucie nám poslala domácí zeleninu do polívky:

 

Reklama

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A Dagmar si vymyslela vesnici z chleba:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Lucie, myslím, má domov jako hnízdo a psaní jako křídla. Pro chvíle, když neklid stoupá od nohou…
A Dagmar domov na Valašsku a svoje psaní třeba na cesty vlakem do Prahy, kde pracuje a žije:

A zase ten zajíc! To není možné, to musí být jiný zajíc.
Až se setmí, už neuvidím žádného.
A už se to děje, už obsvítili kravín někde u Bezpráví.
Ale pořád jsou ještě tušit ta sněhová pole a zase zajíc.

Jednomu by to bylo jedno,
Ale pro mě vidět zajíce
Je teplo v dlani.

 

* * *

Vymyslet vesnici z chleba… je moc hezké. Co všechno jde vlastně vymyslet? – A co tě, prosím tě, vedlo k tomu, že sis vymyslela toho Matouška?
Vymyslet člověka. – Vymyslel jsem Fina Nevanlinnu, ještě jako vysokoškolák, a z recese ho zařadil do tabulky fiktivního přeboru FFUK, šachového; přebor už se nedal včas zorganizovat, ale konečný jeho výsledek jsem potřeboval doložit. Abych mohl jet na akademické přebory. Jezdil jsem na ně rád, byla tam psina a zadarmo jídlo.
Jasně, nemusel jsem vymýšlet zrovna Fina. Jméno jsem vzal… odkud já ho vzal? Člověk toho jména byl slavný matematik a je po něm dokonce pojmenovaná cena, ale o tom já tehdy nic nevěděl. – Zhruba za deset let jsme vyjeli na šachový festival do Puly, usedli proti finskému klubu a on, vymyšlený Nevanlinna, se tam najednou chystal, sundal si na mne brýle… blonďatý, veliký, podali jsme si ruce a já bych mu býval chtěl říct: „Vy mi to děláte schválně, že jo? Vždyť já vás jen potřeboval do té tabulky…“
Jenže jsem neuměl tak dobře finsky.
Jsou chvíle, kdy potichu říkám: Bože můj… jsou to jen slova. Já s Duchem obcuju jen velmi šetrně, a on se nade mnou nejspíš usmívá a rezignovaně máchá rukou. – To, več aspoň trochu věřím, jmenuje se Osud. Já si svůj osud píšu dopředu, říká Mistr Vaculík.
Ano, ano. Ano. To je prokletí nás Mistrů.

 

* * *

O jídle píše Mistr – krom toho, že pořád peče kuřátka – třeba tohle:
Ale ráno to měl na stole. Pil kávu, ona čaj, jedli chleba s tou marmeládou a mlčeli.
Anebo:
Jídelníček hotelu Javor: vemeno v županu, pták ve vlastní šťávě, plněný pecen, ranní zákvas, kynutý nášup, vinný splín…
To ale není moc veselé. Ani slušné.
„Ne, ne,“ řekl si, „z toho nic nebude, to nemá vůbec žádný smysl a nemůže to být“ – Adalbert Stifter, „Lesní pěšina“.

 

(pokračování za 14 dní)

 

Související články: Z regálů XV

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama