Sex. O to se zajímáme. Ale co na sebe říct, co už neříkat… a kdo se v tom sveze se mnou? A taky JAK to psát a JAK to nenapsat: existuje rozlehlý ouhor slov, která netouží než popisovat právě jen to zamlčené. Do ní! A určitě si každý z nás pro tu potřebu oblíbil či neoblíbil jiná pojmenování.
Kupříkladu mně, když se řekne sex, vybaví se představa, jak to jen říct: placených prostorů… pohlavní styk, to je zas něco jakoby lékařského. Nebo policejního. Tyhle hezké a k životu naprosto nezbytné chvíle je zkrátka nevděčné pojmenovávat.
Ale taky jsou lidé, kteří se obejdou úplně beze slov…
* * *
Taky jsou lidé, kteří tyhle hezké chvíle naprosto nepovažují za nezbytné k životu… anebo neměli to štěstí:
„Už jste se někdy milovala?“ zeptala se babka, co přišla na návštěvu.
„Ne, nikdy.“
„A víte, jak se to dělá?“
„Ne, vlastně nevím.“
„Já taky ne.“
Babky se svlékly a vklouzly do postele, dvě staré vrásčité babky.
Ležely pod přikrývkou a hladily se.
„Co myslíte, děláme to dobře?“ zeptala se první babka.
„Tohle je určitě dobře.“
„Jo, taky si myslím.“
Po chvíli se první babka optala: „Už jste o tom něco četla?“
„Vlastně ne.“
„Nečetla.“
Babky se líbaly, občas se zachichotaly, až usnuly.
Uprostřed noci se první babka probudila. Teda, napadlo ji, když si pomyslím, že jsou lidi, co to nikdy nezažili…
* * *
Je to pravda. Někdy se do přístavu pluje opravdu dlouho. A všelijakými oklikami.
Nebyla v něm chtivost po násilí, ale všechna hloubka vyhládlé něhy. Měl nemužný pocit, že se rozbrečí, stále ji držel, stále ji líbal. Když ho udeřila do tváře, nic jí nedělal, ruce měl kolem jejího těla volně, spíš symbolicky, bál se čehokoli dotknout. Neustále hleděla na regály knih, aby se nemusela dívat na něho.
„Arnoštko,“ řekl posedmé.
Tloukla ho s láskou.
Já o sexu psávám, docela rád. I o milování; to je hezké slovo! Kdo se v tom sveze… poměr zkušenosti a představivosti může být u mě tak halb und halb. – Třeba ta bouřka, při které se to stalo poprvé, ta čekala přes třicet let a dočkala se nakonec. Bouřka je při sexu i při milování fajn, pokud Ti jen prší na zadek a nesjede blesk.
Ležel jsem na zádech a hleděl do bílého stropu, ruku na krabičce cigaret. Ale nehodilo se teď škrtat zapalovačem. – Na zahradě šuměl déšť a po nebi se ještě tu a tam koulel odcházející hrom.
„Není to nějaké znamení?” zeptal jsem se.
„Co?”
„Ta bouřka přeci.”
„Ona byla bouřka?” pravila Julie.
Slova. Cigarety. SEX.
* * *
Blesk by jim mohl připálit, bez škrtání. O cigaretách jsem toho napsala věru málo a o sexu ještě míň. Dílem z obav kdo se v tom sveze se mnou, dílem, a hlavně, že pořád ještě neumím: Na moc věcí člověku nestačí slova, chce, nechce, mluví, nemluví, ví, neví, ví, ví, ví…
Když už nějakej milostnej zážitek do textu nutně potřebuju, napíšu ho tak, že si ho nikdo nevšimne: skleničku červeného převrhnutou na šaty, rybník, přeplavanej za noci, neviděli jsme hvězdy, vždycky pršelo… počasí se zkrátka vždycky hodí.
Na zevrubnější popisy jsou tu jiní borci. Třeba ta paní, jejíž básnickou sbírku mi někdo věnoval do knihovny a která má ve věcech lásky úplně jasno:
Když muž do ženy vniká
nový vztah tak vzniká.
Ona je ovšem báňská inženýrka.
Já mám zemědělku. Dívám se z okna, jak prší: do brázd polí, na pokroucené kořeny a propletené větve stromů, na popraskanou kůru… ano, nejradši bych se obešla vůbec beze slov.
(fotka: Неизвестный Художник; pokračování za 14 dní)
Související články: Z regálů XIX