Co se na sebe pamatuju, chtěl jsem být někým jiným. Ten bezmocnej tvor, co škube noviny v dětský ohrádce, ten roztřesenej, choulostivej harant, červenající se výrostek, ten pařez, padavka s bídným zdravím, kterej byl tak stydlivě bezvýraznej, kterýmu každej tykal, kterej na mě šilhal ze zrcadla, nijak neuspokojoval mou touhu po dokonalosti a skvělejch činech. Podmínkou pro mý hrdiny byl extrém. Svatý František z Asissi, nebo Nero.
Budy Sašický (Budy podle toho chlápka, co se nechal zatáhnout liškou do díry) je věčně zalezlej v knížkách a tiše a vztekle závidí svýmu skvělýmu bratru Robinsonovi, jak snadno balí holky. Dokud se do jedné z nich nezamiluje. Do Doroty, co si k nim přišla koupit pohřební věnec, protože jí tatínek vyskočil z okna.
O dalším hrdinovi ani nevím, jak se jmenuje. Mét? Nebo Méta? Nebo je to jedno? Když jeho život v obrysech na sebe z vůle autorky bere jiný, stejně fiktivní vypravěč, který čas od času do děje vstupuje. Nebo tam vsouvá citáty.
Třetí den po večeři jsem Dorotku miloval, ale nevím, nakolik je to slovo ještě únosné k tak naprostému stavu zchromení, v jakém jsem byl. Nevím už přesně, jak to začalo – ale pojednou jsem se vzdáleně upamatoval, že sedím v tramvaji a mám zavřené oči, ale hned jsem zase ztratil ten postřeh z dohledu, takže jsem seděl dál se zavřenýma očima – jak myslím – a nezavíral jsem je proto (ale já jsem je stejně nezavřel, jenom letmo poznal, že je mám zavřené), abych si mohl v klidu nerušeně vyvolat před očima Dorotčinu tvář a obírat se zvolna každým zakřivením povrchu její hlavy. Ta hlava naopak ve mně byla, zavřela mi oči a pustila mě jen na tu letmou chvilku, abych si uvědomil, že ve mně je a že mě nepustí; – „protože taková je radost mučitelů, že k ní nezbytně potřebují vědomí své oběti.“ – Byl jsem v tom případě oběť mučená dost krutě, ale ne zas tak příliš, protože jsem naštěstí pozbýval vědomí často i na dost dlouhou dobu. Nevím, co si od toho postup slibovala, byl bych ji prosil – kdyby bylo možné k ní promluvit – ať mě tak nešetří, že jsem ochoten snést cokoli. – Na konečné mě vysadili z tramvaje, a protože byla tu noc poslední, přenocoval jsem v přístřešku pro čekající.
Hodilo by se mi, kdyby si i další vypravěč, Václav Rohan vybral za objekt své touhy nějakou Dorotheu, ale bohužel. On sice dostal od autorky toto knížecí jméno, jako z červené knihovny anebo z písně Michala Horáčka, ale do cesty mu postavila obyčejnou Kateřinu Rybářovou. Mladou ženu, která – jako skoro všechny její hrdinky – má v sobě něco, ehm, archetypálně přírodního. Jako ptáci na zemi a ryby ve vodách.
Jednou v poledne stála Kateřina na cestě v lukách. Vyvlékl se jí řemen na pošťácké brašně a tak to spravovala. (…) Pustil jsem svá řídítka a kolo opřel o sebe. Pravou rukou jsem podklouzl pod řemen brašny, levou jí vsunul do podpaždí. Držel jsem ji jako dítě a v koncích dlaní cítil její ňadra. Začal jsem se chvět.
Držela pořád řídítka. Trochu se naklonila dopředu. Dívala se zpříma; v očích měla nefritovou tmu. Pak se usmála. Políbil jsem ji.
„Miluju vás,“ řekl jsem.
Mlčela. Po řídítkách přeběhla moucha.
„A budu se vám dvořit. Rozumíte?“ Pořád jsem se chvěl. „Třeba si vás i vezmu.“ Chtěl jsem si přece vzít Alexandru. „Jsem svobodný.“ Nevím, proč jsem to říkal. Slunce nám svítilo na hlavy. Alexandra byla daleko. „Možná máte nějakou smutnou zkušenost se ženatým mužem a tak jste taková uzavřená…“ Třásl jsem se, pořád jsem ji držel a říkal tyhle věci. Polovina z nich byla pravda. „Jsem svobodný a mohu vám –“
„Ba ne,“ řekla.
Jestli tyhle tři ženské umějí napsat chlapy, to namouduši nevím a nepoznám. Možná, že píšou o věcech, které jsou společné. O smutku, stesku, samotě, pochybách, strachu, lásce, o štěstí… líp nebo hůř, každá po svém.
Blažková Jaroslava, Linhartová Věra a Šerberová Alžběta.