Reklama
 
Blog | Olga Černá

Zahrádka

Ne, tohle nebude o milé zahrádečce, ani o zahrádce Villonovy byvší sličné zbrojmistrové. Bude to o úplně obyčejné, opravdické zahrádce s mrkví, salátem, pažitkou. Domácí zahrádce.

Když jsem ji viděla poprvé, rostly na ní jen olše a kopřivy, důkladně vyhnojené trusem slepic, které tam ve svých družstevních kurnících žily ještě dřív. Po mnohaletém rytí a pletí jsem se dopracovala k několika záhonkům se zeleninou a bylinkami a k úplné rezignaci. Zahrada si dělá, co chce, a já se jí v tom snažím moc nepřekážet. Taky jsem, samozřejmě, dost líná, ale můžu to svést na zbytky svého vzdělání: když zničím vlašťovičník a kostival, čím potom budu mazat bradavice a naražené kosti? A vyhazujte na kompost něco s tak poetickým názvem jako sléz přehlížený nebo drchnička rolní!

Zrovna teď s napětím pozoruju červenající rajčata: stačí letos dozrát, nebo mi je zas zlikviduje plíseň? Vypadá to nadějně, fazole zatím nic neokousalo a salátu vykvetla slabá polovička. Některé hrášky vyrobily obrovské lusky s miniaturními kuličkami uvnitř, proč? Samé záhady. Celer mi nikdy nevyroste větší než vlašský ořech a s cibulí a česnekem je to stejné, už to s nimi ani nezkouším. Jsem ráda, že se tu daří aspoň něčemu. Už několik let máme jako vánoční ozdoby malinké makovičky, které se vždycky nějak objeví samy. Mák jsem vysela poprvé a naposled snad před patnácti lety, tenkrát vypadal docela normálně. Mezi fazolemi, obtáčejícími dvoumetrové divizny, se proplétá i řeřicha, a proti žlutým a oranžovým měsíčkům, které už kolikátý rok taky vyrostou samy od sebe, mají šanci jen cukety.

V horním, slunečném koutě zahrady, kde jsem mívala tymián, meduňku, saturejku a echinaceu, se roztahuje už skoro jenom samá dobromysl a kopretina řimbaba. Míň agresivní bylinky jsem musela přesadit do koryta před dům. Dobromysl se zvrhla z drobnolisté formy na půlmetrové keře, kvete světle fialově a motají se nad ní hejna motýlů, hlavně bělásků. To bude zase housenek na květáku! Velmi hezké pruhované housenky s červeným rohem na zadku žijí na mrkvi, budou z nich asi otakárci fenykloví. Pažitka a petrželka si bezstarostně kvetou, ačkoliv od toho tu nejsou a měla bych je vzít pod krkem. Jahody, když se nedívám, vyhánějí šlahouny a přelézají přes cestičku do kedluben. Kedlubny už stejně musíme sníst, než zdřevnatí. Tohle je na létě pěkné: před polednem můžu jít s nějakou užitečnou nádobou do lesa anebo s nožem do zahrady a skoro vždycky najdu něco k obědu.

Reklama

Staré křivé jabloni uschla každý rok další větev, její drobné plody se vloni vešly do jednoho košíku, ale před motorovou pilou jsem ji bránila vlastním tělem. Letos v zimě si lehla a už nevstala. Další stromy teď na zahradě nejsou, pokud nepočítám nezničitelné osiky v trávníku a asi tucet semenáčků dubů a ořešáků, kterým vždycky v létě slibuju, že je na podzim přesadím na vhodnější místo.

Rodina a přátelé se už dávno vzdali myšlenky, že jim – když mám tu zemědělku – poradím, jak dostat sedmikrásky z trávníku, plíseň z jahod a která z odrůd okurek je ta nejvýnosnější. Možná je to tak lepší. Bývalá spolužačka mi tuhle pohoršeně vyprávěla, jak po letech potkala mužského, který ji kdysi připravil o věneček (to je taky taková hezká zahradnická metafora).
„Já jsem od tebe toho tolik dostal," povídal jí prý s vážnou tváří, „naučilas´ mě pěstovat rajčata…"

Rajčata, pokud to nevíte, musíte zasadit dost hluboko a jak rostou, odlamovat jim boční výhonky.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama