Reklama
 
Blog | Olga Černá

Zamyšlení genderově-jazykové

Nedávno jsem v zahradě hrabala listí a myšlenky mi utíkaly ke vznešeným tématům: proč je život rodu mužského a smrt rodu ženského? Není to náhodou k nám ženským nespravedlivé, když se v nekrologu píše, že TEN plodný život přervala TA krutá smrt, nebo když je v pohádce na obrázku hnusná kostlivá bába v sukni, šátku a s kosou? Anebo, proč si chlapi si pro svůj rod zabrali i navýsost ženský porod?  -  Ale s každou další (TOU) hromadou, odvezenou na (TEN) kompost, se mi věc jevila v příznivějším světle.

Dole je tráva a hlína, z ní roste strom a keř. Ještě výš je pak mrak, sníh a déšť… na zemi se z nich stane jinovatka a rosa. Máme kořeny v půdě a vítr ve větvích. Příroda je spravedlivá. Voda a oheň, země a vzduch.

Zločin a hřích jsou záležitosti mužské, za nimi ale bývá nějaká la femme, protože konkrétněji už odsuzujeme vraždu, krádež, lež a nevěru.

Dále: mužští mají svůj boj, bojují ovšem většinou o moc, čest a slávu, anebo za vlast či víru. Taky o prachy, jistě, ale to se většinou neříká nahlas. Je zajímavé, že nahromaděním velkého počtu mužů může vzniknout něco rodu středního: z vojáků vojsko, z kamenů kamení, z listů listí. U stromů dokonce ženského: ze smrků, buků či dubů smrčina, bučina a doubrava. Opačně jenom z borovic bor.

Reklama

Emoce máme namíchané přibližně napůl, ale chlapi o něco jednostranněji: proti ženské lásce, radosti, zlosti, bolesti, touze a vášni vidíme mužský smutek, hněv, vztek a stesk. Štěstí je asi hermafrodit. Jako šnek nebo žížala.

Větší kusy těla jsou podle vzoru žena: ruka, noha, hlava. Následuje rod střední: oko, ucho, rameno, břicho, stehno a lýtko. Dle vzoru pán či hrad jsou, krom trochu hloupě znějícího trupu, spíš okrajovky: nos, jazyk, kotník… a pak ty, kterých je víc až mnoho: prst, nehet, vlas a chlup. Kupodivu i prs a klín, tady je vulg. čeština přesnější. Všechno to, samozřejmě, řídí chlap: mozek. Ale kde by byl bez krve? Z genderového pohledu je pozoruhodné i oblíbené rčení o tom, že žena je TEN krk, který otáčí TOU hlavou, tedy mužem.

Botanicky bych mohla spřádat úvahy o skromné fialce, konvalince a čekance a pyšném narcisu, ale to by tu nesměla být růže nebo sléz přehlížený. Zoologicky asi totéž, máme lva i velrybu, supa i hyenu. Chemie není k r. ž. moc štědrá: z prvků mě napadá jenom platina, síra, měď a rtuť. Čekala bych, že co kov, to chlap, ale kdeže: železo, olovo, zlato a stříbro. A když rod mužský, potom, dík J. S. Preslovi, většinou s chlapečkovskou příponou –ík, která se zvlášť vesele vyjímá v názvech, co se neujaly: chaluzík, ďasík, pochvistík.

U rozumových zkoumání stojí za povšimnutí, že i ve světě, kde měli donedávna na vzdělání patent muži, získávali jej ve školách, na universitách a v knihovnách. Z knih. Potom se mohli věnovat vědě a odměnou jim byla nějaká ta profesura, katedra, Nobelova cena a moudrost. Řemeslníci na tom nejsou lépe: proti fundamentálním chlapským nástrojům jako pila a sekera (za dva zlatý) mají směšný pilník či hoblík, a proti peci ohnivé váleček na těsto.

Čeština je zkrátka tak krásně nelogická… nebo se chvílema, možná, řídí rafinovanou ženskou logikou. Však je to chrám i tvrz.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama