Reklama
 
Blog | Olga Černá

Zastaralá, opotřebovaná, jiný důvod

Do knihovny mi chodí časopis Vlasta. Občas si přečtu nějakou radu do života a mám pak chuť  ho vyhodit z okna.

Přimějte ho, třeba lstí, aby se hýbal, opatrně mu do jídelníčku propašujte něco zdravého a má-li problém, dotáhněte ho k doktorovi… nabádá Vlasta čtenářky, jak mají zacházet s manželem. Vždycky váhám, jestli autorky podobných mouder považují muže za nesvéprávné idioty, nebo se na ně dívají jako na oblíbený domácí spotřebič: není sice nejnovější a občas zlobí, ale už jsem si na něj zvykla a při dobré péči by ještě nějaký čas mohl sloužit.

U žen se předpokládá, že se ve formě budou udržovat dobrovolně a vlastním úsilím: „Je vám přes padesát? Šedivé vlasy snadno zakryjete barvou, vrásky make-upem, vadnoucí tělo spraví plastika, na neduhy a deprese tu máme širokou škálu zaručeně účinných preparátů (pouze za 499 Kč), ale co když přijdete o práci? Jak přesvědčíte potenciálního zaměstnavatele, že nepatříte do starého železa a na nové místo ještě stačíte?

Obyčejně zatoužím po starých dobrých časech, kdy pětapadesátiletá babička chodila s Barunkou, Janem, Vilémem a Adélkou na procházky anebo doma pekla chleba, místo aby si lámala hlavu s celulitidou, depilací a kursem marketingu. Ale málo platné, ty doby už jsou pryč. Vystavím Vlastu na poličku s časopisy, zaleju kaktus a jdu z regálů vyřazovat staré knihy, aby tam bylo místo na nové.

Reklama

Je to práce, u které vždycky bojuju s pocity marnosti. Slovník těsnopisných zkratek nebo Děvčátka, na slovíčko mě tolik za srdce neberou, ale když skládám do bedny od banánů ohmatané Chandlerovy detektivky, vždycky si vzpomenu, že na nich Zábrana nechal zdraví. Atlas letniček dávalo tolik let dohromady tolik chytrých lidí… jenže je v něm moc písmen a skoro žádné barevné obrázky, takže si ho nikdo nepůjčí. Cestopisy z doby, kdy se o exotických zemích dalo jen číst. Romány dobrodružné, zamilované, historické… kolik času a sil stály svoje autory, kolik starostí, smutku nebo naděje je v nich poschováváno mezi řádky? Kolem poledního mám na podlaze tři stovky knih, ruce pokryté prachem a intenzivní pocit, že bych si razítko „vyřazeno“ měla otisknout na čelo a zalézt někam mezi Tajnosti Londýna a Vzory pro ruční pletení. Jenom nevím, jak bych se zapsala do seznamu úbytků: jsem spíš zastaralá anebo opotřebovaná? Připadá mi, že obojí… a to mi počítačová tabulka vstřícně nabízí ještě „jiný důvod“. Jdu si uvařit kafe a načít celozrnné sušenky (jezte nejméně pětkrát denně, malé porce). Jana Nerudu s jeho kdo chvíli stál, již stojí opodál jsem s trochou zadostiučinění vyřadila taky: povinná četba jsou totiž jenom Povídky malostranské.

Odpoledne přišlo několik milých čtenářů, vypůjčili si Aškenazyho z roku 1959, Grahama Greena z roku 1972, Ságlovy fotografie z Paříže osmdesátých let a zbrusu novou knihu s recepty na to, jak v domácnosti upotřebit starý chleba a staré pivo.

Možná, že máme ještě šanci – staré knížky i já. Vlastě navzdory.