Reklama
 
Blog | Olga Černá

Zelený čtvrtek

Vzbudila mě lavina, sjela ze střechy. Jaro je tady.

Ptáci se ve větvích rozčilují: první jarní den za dveřmi a takovéhle počasí! Sníh na větvích a na cestě, v něm stopy zaječí. V kastlíku balík časopisů: „Jaderný odpad? Děkujeme, nechceme!" – No jo. Přes pole se jít nedá, beru to po silnici, plot na kopci je celý zelený, kmen ořechu za ním taky. Odlupuju si do kapsy kus kůry: když jsem před týdnem četla dětem, jak dřevorubci káceli v lišejníkovém lese, většinou nevěděly, co to lišejník je. Mohla bych příště vzít i větývku, dali bychom ji do vody a pozorovali, jak se lepkavé pupeny rozvíjejí.

Zleva je u silnice bříza, o kterou před časem můj muž rozbil auto; o tom už jsem tu psala. Zprava jsou stromky, které jsme vysadili před rokem, dvěma a třemi lety. Lípy, javory, jilmy. „Já se tomu Zdeňkovi divím," řekla mi o nich sousedka, „málem se zabije a nedá a nedá si pokoj…" O kus dál rybníček, dřív u něj žila žába smuténka (ve skutečnosti je to kuňka, smuténka jsme jí říkali podle hlasu), už nežije. V rybníčku je teď voda skoro čirá, v létě bude sytě zelená. Jako v ostatních rybnících, v kterých se ještě před nedávnem dalo i koupat. „Proč neřešíte tohle, když už máte to ekologické sdružení," řekne mi jiná sousedka, a bude mít pravdu. Proč nevyřešíme černou motokrosovou trať na zelené louce, kravín u potoka, zničené lesy, zpustlé sady a cesty, černé skládky, odpadky podél cest. Zrovna tady, ve škarpě: voda se hrne přes petflašku, papír od tatranky, mikrotenový sáček, kus hadice, a já to tam všecko nechávám ležet, nepotáhnu to přece do vsi v ruce. Místo toho se dívám na lístky, které porůznu vyrašily pod vodou i kolem ní. Názvy kytek mě vždycky bavily: mokrýš střídavolistý, bika jarní, kokoška pastuší tobolka. Sítina rozkladitá, ptačinec žabinec. Když jsem tu kdysi chodila s botanikem, učil mě správně určit ostřici černou: „Tu byste měla znát!" Ale už zase neznám.

V knihovně si ze záznamu poslechnu, co pan starosta říkal v krajském rozhlase o úložišti jaderných odpadů; protože ředitel Správy úložišť do studia nedorazil, zodpověděl nejen běžné námitky zastánců atomu („svítit svíčkami opravdu nechceme"), ale i jeho odpůrců („nezlobte se, ale u Prahy nebo v bývalých dolech se radioaktivní odpad skutečně skladovat nedá"). Má už, za posledních skoro devět let, docela praxi. Jdu ho pochválit. – „Nechceš čaj? Zelený nebo černý?" – Budeme zase muset na setkání s panem ředitelem, naposled jsme se viděli v létě, o tom jsem tu už taky psala, oslovit novináře, svolat valnou hromadu…a ještě mi přišel mail: „Děti tu nevědí, co je to pupen, že z něho může něco vyrůst. Učitelka ekologického přírodopisu navrhuje přeměnit pralesy v obilná pole a zemědělství v Evropě zrušit. To není vtip. Měla bys napsat článek." – No jo. Článků už jsem napsala.

Odpoledne čtu dětem o Stromě, ve kterém hlavní padouch hloubí jámu bez ohledu na to, že kvůli ní celý Strom zahyne a malí lidičkové, co na něm žijí, taky. Vědce, který ho varuje před zkázou, nechal zavřít do pracovního tábora. V knížkách pro malé čtenáře je všechno jasné. Dávám dětem do rukou kusy kůry, potom ji zkoušíme překrýt papírem a měkkou tužkou po něm čmárat tak, aby se objevil její hrbolatý povrch. Minule jsme si malovali letokruhy: co se stalo důležitého, když mi byl jeden rok, pět let, deset let: „Na nástěnku to ale nedávejte," říká Matěj, „to jsou osobní údaje. A můžu už jít na počítač?"

Reklama

Za chvíli sedí u počítačů skoro všichni. Dívám se z okna na náves se špinavým sněhem a nechce se mi nic: ani volat novináře, ani psát, ani sázet švestky, ani domlouvat další besedu, ani uklízet potok, ani vymýšlet pro děti noční cestu ke Stromu. Ale nakonec půjdu a udělám to, jako vždycky. Co taky jiného.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama