Reklama
 
Blog | Olga Černá

Ztráty a nálezy

Byla jsem pár dní sama doma. Chodila jsem se psem do lesa, na zahradu pro něco k jídlu, četla a uklízela: špajz, skříně, šuplata... Uklidit bylo už potřeba a taky jsem vskrytu duše doufala, že bych přece jen mohla najít tu pětitisícovku, kterou jsem někam založila začátkem prázdnin. Hledala jsem ji důkladně a marně skoro všude, pod skříní, ve starých časopisech, v kamnech, v ledničce i v koši na odpadky, ale jako by se po ní zem slehla. Začínala jsem vážně věřit na domácí černou díru, o které uvažuju vždycky, když se pokouším seřadit do párů vyprané ponožky.

Při úklidu jsem našla sandály, ve kterých můžu ještě docela dobře chodit, plavky, které může nosit mladší syn, a léky na alergii, které jsem mu, než odjel, sháněla nové. Tři rakvičky (bez šlehačky), ale ty už nebyly k jídlu. V šupleti byla stará povídka Dům.

Jak stará, vlastně nevím. Na stroji jsem ji přepisovala asi v tom prvním roce tady na venkově. Nikoho jsem tu neznala, do hospody sama nejdu, do kina bylo patnáct kilometrů a z kina zpátky bych musela jít pěšky. Chodila jsem do práce, po okolí se psem, bílila dům, vytrhávala kopřivy a po večerech psala dopisy, hlavně jistému svob. abs. u vojenského útvaru v Postoloprtech. Taky tu povídku o Domě.

Dům jsem si vymyslela na samotě a dost velký, aby se do něj vešli všichni přátelé. Každý tam měl svůj pokoj, na tak dlouho, jak potřeboval, a dělal si, co ho bavilo. Občas jsme se sešli, třeba na Vánoce. Dohromady nás bylo dvanáct, jako měsíců v roce. Dál byly v Domě dvě děti, tři kocouři, pár psů, jedna koza, jeden kůň a neurčené množství kobduček – střapatých zlomyslných bytostí, které přes léto bydlely venku, přes zimu v uhláku. Okolo Domu trochu zanedbaná zahrada a sad, o kus dál zarostlé louky a lesy, rybník, vesnice v údolí. Dobové reálie tam nebyly skoro žádné, ale ono to celé bylo jedna velká dobová reálie: to přání žít si po svém, bez velkých nároků, jen s několika blízkými, z dosahu povinné vojenské služby, prvomájových průvodů, závěrů XVII. sjezdu. Rozuměl by tomu dneska někdo o deset let mladší? Anebo starší?

Reklama

Uložila jsem povídku zpátky, zavřela šuple a šla vysypat odpadkový koš. Do prázdného jsem napustila horkou vodu se Savem a na hladinu vyplaval prezident Masaryk. Usušila jsem ho na sluníčku, je trochu naplesnivělý, ale jinak v pořádku. Doufám, že bude ještě platit.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama