Úplně poprvé jsem byla ve škole v Kobylisích, pozvala mě tam jedna maminka. Vůbec jsem nevěděla, co budu říkat. Tak jsem četla, a když jsem došla k vitamínu C, který má rád cucavé bonbóny, polívku couračku a citron do čaje, zeptala jsem se: A kdybys ty byl vitamín, co bys jedl?
Barborka, Petr a Maruška to měli snadné, Nela a Tomáš trochu složitější a Davida, když nemohl na nic přijít, jsem se zeptala: Co dostaneš, když máš narozeniny?
Děti se ptaly, jak se mi povedlo napsat do knížky všechna ta písmena a kde jsem vzala ten hezkej zelenej papír.
V Bechyni jsme se domlouvaly s paní knihovnicí – radši dvě besedy, každou pro třicet dětí, anebo jednu pro šedesát? Řekla jsem, že radši dvě, a pak jsem přijela a besedy byly v kulturáku: dvě, každá pro šedesát dětí. Ale dostala jsem mikrofon a jedna holčička nakonec řekla: A teď půjdu domů a napíšu knihu.
V Litoměřicích si mě paní učitelka chtěla vyfotit se svou třídou a jeden z kluků se ptal: Stoupneš si vedle mě? – Jasně, řekla jsem. – A jeho spolužačka mě hnedka varovala: Ale on jí lepidlo!
Píše mi Městská knihovna v Praze: Od dubna 2012 vejde v platnost opatření v rámci nového Zákoníku práce, podle kterého by mělo být nově povinné před každou besedou či autorským čtením (konaným na základě Dohody o provedení práce – DPP) absolvovat lékařskou prohlídku, pochopitelně placenou…
Tak mám živnosťák. Můžu i pořádat veletrhy…
Na Roztylech mě hnedka ráno v metru pustil starší pán sednout. A na Pankráci se mě pak děti ptaly: Kolik je vám let? – Čtyřicet osm. – Hmmm… to ještě není tak moc…
Daly mi krabici petalíků, bylo jich osmnáct.
Na Žižkově je knihovna skoro naproti hospodě U vystřeleného oka. Když jsem se dětí z první třídy zeptala, kdo z nich napsal knihu, hlásily se všechny.
Na Barrandově, když už děti šly zpátky do školy, se jedna holčička se vrátila, obejmula mě a řekla: Já jsem Vendulka.
Jiná holčička mi v Táboře tvrdila, že má jedenáct babiček. A kluk, že má doma lva. – Jo, plyšovýho, řekla jsem. – Ne, vysvětlovala paní učitelka, opravdového, rodiče mají ZOO. – Aha, a má hřívu? chtěla jsem si to vyžehlit. – Ne, řekl kluk se zřetelným despektem, je to lvice.
V Miličíně se děti ptaly: A byla jste ve všech těch domech, co o nich píšete?
Na Opatově chtěly vědět: A to se všechno opravdu stalo?
Ano, stalo. Je to hezký.