Komunisti v mé rodině byli ti, kdo jednomu dědovi zabavili statek a poslali ho do maringotky vrtat studně a druhého obvinili ze sabotáže. Ti, kvůli kterým máma nemohla studovat a její bratr absolvoval vojnu u PTP. Kvůli kterým byla půlka rodiny v emigraci po celém světě a druhá půlka se do světa moc nedostala. Když jsem se vdala, přibyla mi v příbuzenstvu ještě zkušenost se sedmi lety kriminálu za nic a vystěhováním ze vsi.
Má ještě smysl tohle všecko připomínat? A kdo komu by měl připomínat? Můžou o komunismu mluvit nebo psát moje děti, když ho nezažily? Můžu o něm psát já, když jsem proti němu, pokud byl všude kolem mě, nehnula prstem? Není spíš na místě vyprávět konkrétní osudy a mluvit i o těch, kteří se ke komunistům přidali v době, kdy tím nezískali nic a mohli ztratit všecko? A víc o dnešku než o minulosti? O co jsou naši politici lepší než komunističtí papaláši? Je vůbec rozdíl mezi dnešní úřední buzerací a povinnou státnicí z marxismu-leninismu? Nestala se neviditelná ruka trhu a svobodné podnikání stejným nedotknutelným náboženstvím, jakým byl vědecký komunismus? Co když se mění jenom technologie moci a jinak je naše doba úplně stejně hnusná?
Ne, není stejně hnusná; aspoň já tohle říct nemůžu. Přišlo by mi to jako urážka všech, kterým minulý režim převrátil život na ruby nebo je o něj připravil. Protože se z nich najednou, ze dne na den, stala příčina všeho zla. Dost lidí má sice jasno i dneska: kdyby nebylo modrých, oranžových, pravdoláskařů, Romů, úředníků z Unie, ekologistů, technokratů, důchodců z venkova anebo drzých pražských fracků, byl by v Tuzemsku ráj! Ale volnou ruku k likvidaci těchhle nepřátel pokroku už nedostanou tak snadno. Spousta věcí je špatně, ale strach o práci není strach o život, reklama na jogurt ani na politické strany není ve školních osnovách a bulvár není to samé jako Státní bezpečnost. Pokud si někdo může koupit maturitu nebo titul, není to úplně stejně blbé, jako když se dveře školy před dětmi zavřou jen proto, kde a komu se narodily. Máme inflaci slov a tuny nesmyslných předpisů, ale nemáme bdělé oko, které by sledovalo každou slohovou práci, každou kopírku a každou nástěnku. Odjet ze země není zločin, ale možnost podívat se na ni zvenku. Atakdále.
Já si, upřímně řečeno, připadám jako debil, když to mám vyjmenovávat.
Tak už jen, že ptát se na minulost nechci proto, abych mohla vyčítat, obviňovat nebo donekonečna opakovat, že komunismus byl příšerný. Ale proto, že k jeho příšernosti vedla nějaká cesta, a šli po ní i ti, kteří původně chtěli něco úplně jiného… proč? Nerozuměli, nevěděli, nechtěli vědět, hledali omluvu? Jak člověk pozná, že další krok už udělat nemůže? Nebo že dál už nemůže být zticha? To přece není otázka uvízlá v minulosti.
A už vůbec ne jen o komunistech.