Bílá pláň
Vyšli jsme si s dětmi na procházku. Bylo modrojasno, slunce se odráželo od sněhu, až to jiskřilo a bolely oči. Pes běžel daleko před nás, zase se vracel, usmíval se. Děti se držely za ruce, čepičky na uších, páru z úst. Dovolila jsem jim jít na bílé pole, Mařenka říkala, že se tam cosi blýská. Dívala jsem se za nimi ze silnice a podupávala zimou, až když byly moc daleko a nezastavovaly se, začala jsem je volat zpátky. Neposlechly. Otočily se, usmály, šly dál. Rozběhla jsem se za nimi, ale nešlo to. Zabořila jsem se až po kolena do sněhu,na němž jejich lehoučké nožky zanechaly jen mělké šlépěje. Drala jsem se dopředu jak vodou, křičela, hrozila, slibovala, nic platno. Pes, nešťastný z rozdělení smečky, lítal s vyplazeným jazykem mezi námi; nakonec zůstal u mě, přece jen ví, kdo ho krmí. Děti se vzdalovaly. Už ochraptělá jsem si vzpomněla, že mohu pole obejít po silnici, a vydala jsem se zpátky. Ve vysokých botách, plných sněhu, se utíkalo špatně, taky jsem v poslední době dost zlenivěla, na druhou stranu pole jsem se dopotácela úplně vyčerpaná, sedla jsem si do příkopu, v uších mi hučelo, v boku mě píchalo. Ale děti už tu skoro byly. Jak jen za tu krátkou chvíli vyrostly! I v jejich očích jako by se mihlo cosi nového, co jsem tam dříve nevídala. Vztáhla jsem k nim ruce a zasípala, rozumět tomu nebylo. Usmály se na mě a pěkně pozdravily: Dobrý den!
Přešly silnice a vešly do protější bílé pláně, tentokrát budou muset trochu stoupat. Přece jen jsem je dobře vychovala, myslím si, zatímco mi mráz stoupá od kotníků přes kolena a míří po páteři k srdci, vědí, že na vesnici, na samotě, v polích, se sluší pozdravit i zcela cizí, neznámé osoby.
O dřevěném palci
Žehlila jsem košile, to je vždycky těžké, nezmačkat to, co už jednou bylo rovné. Děti si hrály: tahaly se o vláček, vozily na něm plyšová zvířátka. Mravenčení, které poslední dobou stále častěji a silněji cítívám v nohou, se zase ozvalo, a když jsem se podívala dolů na svá chodidla naboso v sandálech (máme tu teď teplo), zpozorovala jsem, že pravý palec už usychá a rychle se mění v kus dřeva příjemné hnědočervené barvy. Také ostatní prsty se k tomu chystaly. Levá noha byla prozatím v pořádku, ale stejně jsem se lekla.
Děti! Děti moje! zavolala jsem. Maminka vám usychá!
Přiběhly, vypnula jsem žehličku, postavila ji stranou tak, aby ji na sebe nemohly strhnout a ukázala jim dřevěný palec.
Jejeje, zanaříkaly a pohladily ho opatrně. Co to je, co to je? Dala jsem se do pláče, a když mě viděly, rozplakaly se taky. Horkými slzami skrápěly palec a hle! zase se vzpamatoval, ožil, zazelenal se, dokonce drobné lístečky na něm vyrazily. Ach jaké štěstí! Nevyžehlené prádlo zůstalo v koši, žehlička zchladla, tancovali jsme spolu kolo kolo mlýnský a upekla jsem jim štrůdl s rozinkami.
Konečně tedy vím, co mi pomůže: svolávám je vždycky, když začnu mizet ve dřevě,jejich malé teplé ručičky, jejich uslintané prsty, vyvalené, k pláči náchylné oči. Jenomže už je to nebaví…Naposled, venku, klidně si z mého dřevěného lýtka ulámaly třísky a na písku z nich soustředěně stavějí ohrádky pro svá zvířátka. Ani se neperou, mohu si tedy kapesním nožíkem z ulámaných větví vyřezávat – co? Berličky? Hole? Či rovnou protézky? Ještě nevím, co z toho by bylo nejlepší, zatím si jen tak směšně poskakuji kolem pískoviště.
Noc v lese
Mne to nenapadlo,vynést si postel do přírody, ale zase to můžu líp uskutečnit, mám do lesa kousek. Tlustá peřina hřeje, daleko ve vsi štěkají ze sna psi, mezi korunami stromů prosvítá jasná, hvězdnatá obloha. Jakási zvířátka šelestí ve křoví. teprve když všechno ztichne a myslí si, že spím, vylézají děti v bílých košilkách, maličké, jen dušičky dětí, všelijak zkroucené, přikládají si jitrocel na rány, které ode mne přes den utržily.Na každé nespravedlivé slovo, na křivý pohled, na každé křiknutí, na každé zlostné plácnutí si přivazují se smutnýma očima dlouhé lístky stébly lesních travin. Potom se obrátí se mně, pokrývají mi celou peřinu, celý obličej jinými lístky, mizí a zase se vracejí, bílé košilky kmitají ve tmě, lepí mi rosou vlhké rostlinky na čelo, na tváře, na pevně stisknutá víčka, na rty. Opatrně z nich ukusuji a ochutnávám, jsou hořké, drsné a od únavy usínám. Snad heřmánek, snad bolehlav, až se ráno probudím, jestli se ráno probudím, polštáře pláčem zmáčené, jestli se probudím, uvidím víc.
O perníkové chaloupce
Byl krásný letní den, vyšli jsme si do lesa. Děti sbíraly jahody a borůvky, hledaly v trávě sluníčka sedmitečná a učily je lítat do nebe ze vztyčeného ukazováčku. Pomalu jsem od nich odcházela, ničeho si nevšimly, ještě jsem zdálky slyšela veselé povídání a prozpěvování. Rychle jsem doběhla do chaloupky, zavřela dveře a čekala, až se setmí. Potom jsem rozsvítila lampu a postavila ji na stůl tak, aby byla oknem dobře vidět. Nasadila jsem si rezavou paruku, umělé řasy, dlouhé červené nehty a zase jsem čekala. Zvenku můry tloukly o sklo a padaly mrtvé do trávy. Ubohé děti! Přišly celé utrmácené, uplakané, ani na střechu nevylezly, jen trochu na boku, pod okenicí, loupaly perníček…Hned jsem je chytla a zavřela do klece. Chvíli plakaly a křičely, ale nakonec si zalezl pod bílé peřinky do postýlek, vzaly se za ruce a usnuly. Ráno, sotva se probudily, už jsem se na ně usmívala za prostřeným stolem: perníky, čokoláda, jahody se šlehačkou…A po snídani: panenky, korálky, kostky, vozíčky…Četla jsem jim. Vyprávěla jsem jim a zpívala. Na všecko jsem odpověděla. Vozila jsem je na zádech okolo světničky a vyhazovala až pod nízký strop perníkové chaloupky. Děti byly veselé a tlusté. Stále jsem se usmívala a roztopila jsem pec. Lopata byla veliká, převeliká.
Ale my si na ni neumíme sednout, volala Mařenka.
Pořád padáme, připojil Jeníček.
Ukažte nám to, tetičko, přemlouvaly mě.
I vy holomci jedni, rozzlobila jsem se, začala jsem křiče a třískat lopatou o podlahu. To by se vám líbilo! To věřím! Jenže já vám na to neskočím! Okamžitě si sem sedněte, nebo uvidíte ten mazec!
Mařenka na mě nevěřícně koukala, a potom potichu, potichoučku šeptla: Maminko…
Paruka spadla. Lopatu jsem, prázdnou, hodila plamenům a sedla jsem si na zem. A už u mě byli oba, drali se ke mně na klín, každý z jedné strany. To bylo shledání! Plakali jsme všichni.
Perníkovou chaloupku jsme nechali shořet a šli jsme spolu domů.
Bezkonečná noc
Probudila jsem se, bylo krátce po jedné, krátce po půlnoci. Děťátko plakalo. Křičelo. Našla jsem bačkory, zabalila se do županu a sedla si sním do židle u okna. Pije a je zticha, jen občas ztěžka oddechne tou námahou.Venku je jasno, škvírou mezi záclonami vidím srpek měsíce nad tmavou korunou dubu. Oči se mi zavírají, na nohy mi táhne. Po protější stěně se trhaně pohybuje černá skvrna: pavouk. I suky v prknech podlahy temně prosvítají. Tmavé, veliké hmaty skříní, bílá prostěradla. Hřebíček ve zdi, včera z něj spadl obrázek se zvířaty a rozbil se. Převlékla jsem děťátko do suchého, tentokrát je to chlapeček. Už zase spal. I děvčátko už spí, na zádech, s rukama zaťatýma podle hlavy, jako když bývalo docela malé. Vrátila jsem se do postele pod ještě teplou peřinu, tu nejtlustší, co doma máme. Tu tenčí má můj milý. Protože mně je pořád zima a pořád se mi chce spát. Padám do spánku jako do studna a jako ze studny se těžce hrabu zpět k vědomí. už taky zase spím…Nic se mi nezdá. Je půl druhé.
Probudila jsem se, bylo ticho. Spali všichni. Jen já jsem vzhůru. Ale můžu ještě spát, je teprve půl druhé. A spím tedy.
Probudila jsem se, bylo půl druhé. Měsíc, dorůstající za oknem, se ani nepohnul. Visí mezi větvemi stále na stejném místě. Šla jsem do kuchyně a uvařila si čaj. Dívala jsem se z okna na stojící oblohu. Dočetla jsem knížku. Dopsala jsem dopis. Vyžehlila jsem prádlo. Zalátala ponožky. Uklidila hrneček. Bylo půl druhé. Obula jsem si botky, vzala svetr a kabát a jdu ven. Je mokro, je slyšet ptáky ze sna. A všude hodně bláta, bořím se. Po kopci, úzkou stezkou mezi polem a lesem scházím k rybníku, a jako bych sestupovala do sopky je čím dál tím větší horko. Rozepnula jsem knoflíky, sundala kabát, sundala svetr, zula boty, jdu po prohřáté zemi. Na hrázi vržou kobylky nebo cvrčci. Žáby zmlkly a polekaně naskákaly do vody, zavřela se za nimi. Mezi odrazem hvězd na hladině se objevily jejich vykulené oči. Hvězdy se zatočily, málem jsem upadla. Nechala jsem na břehu i košili a po bledých, kluzkých kamenech, pokrytých žabincem, opatrně vlezla do rybníka.Voda hřeje. Plavu pomalu a potichu, abych nerušila. Zelené šlahouny se mi zapletly do vlasů a omotaly kolem rukou. Naproti ve stráni několik světýlek, vesnice, které znám. Kdysi jsem tam chodívala se psem, daleko, často mi utíkal. Často jsme bloudili. Kde je mu asi konec.
Vylezla jsem z vody, oklepala se, a sedím v trávě hráze. Pod hladinou se hýbou ryby. Zatahuje se, vzduch těžkne. Těžce se dýchá. I v rybníce se houfují mraky. Ale vítr už přišel, ohýbá stromy, otrhává z nich listí, listí všech barev. Rozpršelo se studeně. Vracím se podle strniště a holé stromy a zima horší a horší. Vítr se zklidnil, začalo sněžit. Než dojdu domů, je bílo. Mé stopy ve sněhu rychle mizí. Hluboké, bílé ticho pokrylo krajinu. Pomalu, potichu, opatrně se vkrádám dovnitř, přes kuchyni do pokoje. Oklepávám z nohou vodu. Děti klidně spí, oddychují pootevřenými ústy.Holčička se pootočila na bok. V posteli na mém místě leží cizí černovláska, štíhlá, se zavřenýma očima. Prohlédla jsem si ji zpovzdálí. I můj milý spí, tváří k ní otočen. Na budíku je půl druhé. Dívám se na ně ještě ode dveří, dotknout se kohokoli z nich se bojím.
Vrátila jsem se do předsíně a vyšlapala pelech na rohožce, mezi botami. Složila jsem hlavu na tlapky a spím: budu tu s nimi.
Dům panenek
Dům má mnoho dveří, po obou stranách dlouhých, temných chodeb. Za těmi dveřmi spí ve svých postýlkách panenky. Ale kdoví, jestli spí: jejich kulaté oči jsou otevřené a hledí do stropu, občas se v lesklém knoflíčku odrazí úplněk za okny, nebo déšť, klepající na sklo. Zpívám jim, vyprávím dlouhé příběhy. Ani já nemůžu usnout. Na šicím stroji šiju jim šatečky a libuju si, že tady, na samotě, tím nočním vrčením nikoho neruším. I jehlicemi mohu cinkat, když pletu bačkory a čepice a šály. Některé mrkačky opravdu zapláčou a potom zavřou oči. Nad kopci svítá. Za hezkých dní je beru do lesa, kočárek drncá přes kameny, na vyhřátých pasekách jim pak mezi trávou vybírám voňavé, maličké, červené lesní jahody; brzičko mají pusy celé umatlané. Pijeme ze studánek, koupem si nohy v kachním rybníčku. Dobře je nám, ach dobře! Jen kdybych mohla spát… Za nocí, za těch deštivých i těch úplňkových, procházím chodbami domu a pořád ještě doufám, že jednou, jednou najdu a otevřu ty dveře, za které jsem kdysi navečer uložila k spánku své děti.
(1994)