V kamnech praskala polena, plameny po nich natahovaly prsty. Voda v konvici bublala, podlaze vrzala prkna. Kniha si sama obracela listy: deset, dvacet sedm, sto dva… Obrazy na zdi se posouvaly, mizely do tmy. Klika cvakla, boty se vydaly na cestu. V lednici nezbylo nic, dokonce ani ocet z oliv. Ucho hrnku se pod dotykem rozpadlo. Sklenice praskla. V polici skuhraly svetry. Pavouci v koutech dupali. Nohama psali po zdi, jejich stopy byly jak morseovka. Tyhle vzkazy se nedaly zapamatovat. A ani zapomenout.
Neboj se, Taku. To je jen noc.
Ty se taky se neboj, Jene. Jsme tu doma. Pokojem dlouho poletovaly sny, moje i tvoje.
Vzali se za ruce, vlezli si spolu pod deku, usnuli jako dva utopenci.
I vy se nebojte. Nikdo.
Dobrou noc.