Jednou jsem na cestě vprostřed lesa potkala starou paní. Měla tepláky, holínky o pár čísel větší, v pravé ruce hůl, v levé zapálenou cigaretu. Jedno oko upřela na mě, druhé hledělo jinam. Možná už nikam. – „Nebyl byste tak hodnej," zeptala se mě, „a neodnes mi tohle do kastlíku do Chlistova? Už jsem tam byla dneska třikrát." – Podala mi kus papíru s hustými řádky, písmo bylo úplně nečitelné, ale prozrazovalo pozoruhodně vypsanou ruku. – „Nemáte tam adresu ani známku," namítla jsem. – „Oni si s tim už poraděj," řekla. Připadalo mi, že vidím svoji budoucnost, ale dopis jsem jí do schránky v Chlistově odnesla a ty svoje jsem psala dál.
Co došlo, skládala jsem do krabic a v zimě přebírala, někdy i pálila: „…a uděláme spolu plno skvělejch věcí…zatímco kroky odměřují čas…nemysli na mě, už mi nepiš…hrajete na piáno?…připadal jsem si jako blbec…veselé Velikonoce…z Liberce na sever…a šťastný nový rok…" – Cohen má, myslím, takovou písničku: dívá se z bytu do rozsvícených oken protějších domů, potom se vrací ke stolu, něco píše a říká si, jestli někdo z těch, které pozoroval, udělá totéž. Znám jenom text a ještě v překladu, ale tohle mi připadalo podobné: možná, že jinde v širém světě hází zrovna v tu chvíli někdo do kamen zas moje popsané papíry, hřeje si u nich ruce. Kouř stoupá k nebi a spojuje se tam, kam nedohlídnem.
Postupem času dopisů na papíře ubývalo. Dneska mi píše jednou za rok nebo za dva kamarádka z Podkrkonoší, skoro pokaždé oznamuje, že je zas těhotná. Už jsem v tom měla trochu zmatek, ale o Vánocích přiložila fotografii a dětí má jen šest. Čtvrtletně chodí ohlasy na obecní zpravodaj, vždycky na nějakém použitém papíře, naposledy na rubu písně Lví silou, vzletem sokolím: „vždycky to rádi čteme, je to pro nás jako by pohled mikroskopem na tkáň toho obludného zvířete, jímž je jinak naše politická situace".
Zbytek se přesunul do mailů a byl nějak čím dál stručnější a úřednější. Až za poslední rok se to vylepšilo: „…článek je zajímavý, jenom moc nerozumím diskusi: jeden našel přebývající čárku, druhý píše o kompostu…oni nedokáží přiznat chybu…nechcete přijet do Kobylis?…jak jste se zbavili těch vší?… jezevčíci jsou taky trochu simulanti…vaše reakce byla zaťatě mužská…dneska se v tramvaji všichni hrozně mračili…doporučuji Vám ambulanci Psychiatrického centra…nech si ty kecy…Váš mail mě potěšil…dobrou noc".
Je to radost. Dobrou noc. Anebo dobré ráno – záleží na tom, jak říká Medvídek Pú.