Bača od krav se ptá na cigarety, ale letos jsme nefumare. Před jednadvaceti lety jsme tu cigaret měli… a já jsem měla tyhle kalhoty, co máš teď ty. A ty jsi tu byla taky, jenom jsi byla ještě tak maličká, že jsme o tobě nevěděli. Asi dvoucentimetrová. Pila jsi se mnou ovocný víno od vesničanů, ve flašce plavaly mouchy. – Fuj!
Alabastrová značka vede vpravo, přes potok, pláně. Nalevo koně, napravo ovce, vepředu krávy. Nízké jalovce, suchá tráva, kamení, nikde nikdo. Chvílema prší. Martin má pláštěnku až na zem, i na batoh. Jen si ji oblékne, je po dešti. Za námi vrchol Vladeasy s vysílačkou. Píšeme zprávy domů. Dědeček s babičkou se ptají na medvědy.
Skála Talharului. Anežka na ni leze a říká, že je vidět dopředu i dozadu. – Ano, a ještě nahoru! Od skály máme už taky podrobnější mapu. Tady dole bychom mohli zůstat, jak je ten pramen u soutěsky Somesul… Dolů se spouštíme mezi jalovčím, kamenitá cesta, louky a potůčky. U soutěsky už stojí deset stanů, z jednoho vylézají Eda s Janou. – Jé, co tu děláte? – My jsme tu s Kudrnou. – Aha. My jsme tu bez Kudrny. – A víte, že je támhle asi po dvou kilometrech hospoda? – Ne, vážně? – Děti říkají, že se máme vrátit včas a v pořádku. Eda a Jana říkají, že v soutěsce se zas tam moc vodou nejde, jenom přes jednu tůň. Na půlce cesty do hospody je salaš, Zdeněk tam koupí půl kila brynzy k snídani.
Kudrnovci se ráno balí a jdou dál. Do soutěsky si beru šaty, abych si je mohla v tůni vykasat. Lezeme jeskyní. Tma, řetězy, žebřík. Vodopád. Zdeněk říká, že by se vykoupal, ale pak si to rozmyslí. Potokem dolů. Napřed po kotníky, pak po kolena, po zadek… nakonec tam spadnu. Další jeskyně, Moloch. Táhne z ní zima. Soutěska se zužuje, vody čím dál tím víc. Kameny kloužou. Rodinné foto v jezírku.
V protisměru skupinka v neoprénech. Ptáme se, jak daleko je k cestě nahoru. Neoprénisti se ptají, jestli chceme climbing? V těch šatech? – Ne, chceme jenom nahoru. – Asi deset minut. – Soutěska končí, strmá cesta svahem, na stěnách dlouhé jeskyně se kapky vody třpytí jako perly. Vracíme se nad soutěskou, míjíme skupinky turistů, dvakrát špatně odbočíme, lezeme k vodě a zase zprátky nahoru. Martin si u stanu bere tatranku a balí spacák, že ještě popojdeme. – Ne, dneska už ne. – Ze soutěsky postupně vylézají všichni, koho jsme přes den potkali: Rumuni v teplácích, slovenská dvojice, skupinka Poláků, tatínci s dětmi na zádech, neoprenisti. Pes. – Není to Aida? – Je. – Za Aidou zničení Češi, lezli soutěskou s celou bagáží. – Víte, že je támhle asi po dvou kilometrech hospoda? – Vážně? Tam bych došel i po rukou. – Hostinský vítá novou skupinu, nabízí sýr: Mů Milka! Ham ham! – Hraje rádio, Mozartova symfonie g-moll. Bouřka.
Prší. Pořád prší. Projdou ovce. V jedenáct přestane, balíme, jdeme na Cabanu Padish. Zvrtnu si kotník. Martin mi přinese mokrý obklad, Zdeněk mi maže kolena jódem, Honza najde obinadlo, Anežka mě lituje. Honza mi nandá batoh na záda, Martin mi půjčí teleskopické hole. Připadám si jako něco mezi jednonohým Johnem Silverem a lunochodem. Cabana Padish je blízko. Dostanu pálenku, ostatní solidárně se mnou. Anežka chce džus. Všude dokola chatičky z nejrůznějších materiálů, rozestavěné domy, krávy, stany. Zdeněk si odsud pamatuje palačinkovou bábu: ta už musí být po smrti, bylo jí snad sto let… Cestou z cabany vyskakují z chatiček báby a nabízejí palačinky. A pálenku. Zdeněk si pamatuje cestu k ponorným hradům, ale po dvou kilometrech říká, že si ji asi nepamatuje. Jdeme zpátky, po značce do kempu. Prudká kamenitá cesta dolů, asi koryto vyschlého potoka. V kempu je kravál a smrad z pálených plastů. Stavíme stany až na konci. Od Edy přišla esemeska: nechoďte do kempu, je tam kravál a smrad. – V noci rumunské lidové při kytaře.
fotky Martin, dokončení