Vychází oranžový měsíc. – Rumunsko je hned vedle Maďarska? – Ježíšmarjá, co vás v tý škole učej? V zeměpise? – Geneticky modifikovaný potraviny. A v dějepise jsme už třikrát skončili u první světový. – Jo, tak proto si furt pleteš Hitlera se Stalinem. – Když my jsme byli mladý, patřilo to tu všude naší říši… Velkomoravský? – Ne, velkorakouský.
Nádraží Oradea je celé do modra, lucerny na nástupišti, bar Orient Expres, holubi do šeda, velicí. Babička v šátku chodí a nadává, ale na to mi rumunská konverzace nestačí. Modrá barva je alabastru. Jak se řekne modrý oči? – Oči tu nejsou, a ani Miluji vás… takový základní slovíčka… – Kafe (cafea) je za jednu leiku. Malý a silný a černý. – Co si to píšeš? Vypisuješ si slovíčka? – Možná si máma píše básničky. – Hele, dejte mi pokoj! – My ti nic neříkáme, my se bavíme spolu!
Cesta přes ves Valea Dragonului (Dračí údolí). Anežka upozorňuje na kostel, kříž z lešenářských trubek, vyřezávané ploty a malovanou psí boudu. Babička v šátku se diví, proč nejedeme mašinou. Já upozorňuju, že tahle hospoda je asi na dlouho poslední. Pivo se jmenuje Ursus. Před hospodou tři mládenci s náklaďáčkem, jedou fishing k Dračímu jezeru a nabízejí svezení. Říkají, že jsme si do hor vybrali cestu hardest. – Ale shortest, ne? – Ne.
Lezeme krpálem vzhůru, z údolí dlouho zní Boney M. Ostružiny. Jsem jediná, kdo se propadne do bahna. – Co jsi to udělala s mýma ponožkama? – Chaloupky na hřebeni, vysoké střechy seníků. Vybíhá babička a ptá se, kam jdeme. – Na Vladeasu. – Jo, tak do jdete bun. – Brambory, fazole, osel. Martin fotí. Borůvkový vrch, tisíce kobylek, tábořiště nad korytem pro krávy. Hlasitá sarančata a tiší dravci na nebi. Honza jde pověsit salám na strom někam dál, kvůli medvědům. – A kvůli klokanům. – Klokan je býložravec. – Jo, australskej. Ale u rumunskýho klokana to nemůžeš vědět. – V noci je slyšet koně a kravské zvonce.
V lese Anežka upozorňuje, že je tu hodně stromů a na nich lišejník, asi je tu čistý vzduch. Martin říká, že do hor se má vycházet tak v sedm ráno, dokud je hezky. Je půl jedenácté a zatahuje se. Les končí v mlze, vidět je asi na pět metrů. Dřevěná bouda má panty dveří z podrážek od holínek. Cesta strmě klesá. Jak to, když má vést na kopec? Z mlhy se vynořuje paní v růžové vestičce a s kabelkou. Vladeasa? – Ano, Cabana Vladeasa, tudy. – Na chatu cabanu jsme vůbec nechtěli. Dohadujeme se. Mlha se zatím roztrhla, cabana stojí padesát metrů od nás. Kafe je studené, čaj teplý. Češi vedle u stolu mají psa Aidu a podrobnější mapu, na té naší je alabastru značka namalovaná asi od oka, plus mínus dva kilometry. Na vrchol vede červená, serpentinama. – Jestli tam chcete jít, klidně vám tu ty batohy pohlídám. – Martin říká, že když už se má ztratit v mlze, ztratí se radši s batohem. Honza se ptá, jestli je kopec vyšší než Chopok, kde byl s babičkou a dědou. Protože není (1 836 m.n.m.), ztrácí o výstup zájem. Jdeme nakonec okolo, Češi s Aidou mizí nahoru do mraků.
Tři cyklisti, rumunští turisté bez batohu a v holinkách. Všude potoky, oměje. – Co je to oměj? – Ta modrá kytka, jedovatá. – A není od ní jedovatá i ta voda? – Mlha se zvedá, je vidět údolí, skály. V lese se pase samotná kráva. Martin vytahuje teleskopické hole. Na pláních kvete kýchavice, v lese prší. Bahnitá cesta, mokrý mech, stromy bez kůry. Večer jsme v sedle s vysokou trávou. – Na křižovatce se nemá spát, tam straší. – Úplně na všech křižovatkách? – Tak najdi něco lepšího, jako včera. – Našla jsem.
fotky Martin, pokračování