Filipa znali ve škole všichni: historky „jak se na Kavkaze ztratil a vrátil se za tři dny na koni“, od zkoušek, z brigád na vinici… Nikdy s ním nebylo smutno, nikdy si nestěžoval, nikdy se nebral vážně, nikdy neřešil problémy. Někdy je působil, pravda. Ale ne moc velké.
Státnice skládal rok po mně; přístup ke studiu měl trochu moc laxní i na zemědělku. Jako pan inženýr psal potom do všelijakých časopisů, vydal dvě tzv. knihy – bylinářský průvodce Herbainfo a příručku Alkohol jako lék – polovina textu v nich byly reklamy. Pořádal společenská setkání, občas se mihl v televizi, Jána Zákopčánika umluvil na výrobu bylinného elixíru Slunce v duši. Myslím, že Zákopčánik toho později trpce litoval, ale Filipovi nešlo odolat: upřený pohled černých očí, ruka na rameni a řeči, řeči, řeči… měla jsem ho ráda. Akoholu i Herbainfa jsem mu, s jistým sebezapřením, prodala v knihkupectví asi po dvaceti kouscích. Můj muž s ním na nějaké akci pro Rusy předčítal Charmsovy povídky, s místním kostelním sborem na křestu (nebo křtu?) bylinářského průvodce zapěl oslavnou ódu. Zpěvačky, dobré katoličky, na tenhle výlet do Prahy vzpomínaly ještě dlouho.
Občas se Filip stavil u nás doma, buď byla nějaká sešlost nebo jen tak jel okolo. Rádi jsme ho viděli a navíc většinou dovezl naturálie od inzerentů z Alkoholu. Jako lék. Na konci jednoho večírku jsme nějak skončili ve třech v jedné posteli, ale bylo to úplně ve vší počestnosti: postel byla dost velká a já jsem měla pyžamo až ke krku. Pili jsme bezinkové víno, o čem jsme mluvili, už si nepamatuju, ale určitě jsme se dost smáli. Filip se pořád smál.
K tomu, abychom spolu vydali pro děti knížku o bylinkách, mě přemlouval asi tři roky; měla jsem dodat text, on by zajistil ilustrace a sponzory. Nechtělo se mi, jeho předchozí opusy ve mně žádné nadšení nevzbudily. Pak doma zase jednou došly peníze. „Chceš ten text?“ napsala jsem Filipovi. „Můžeš mi něco zaplatit?“ – Odpověď byla jako že jo. Donesla jsem si z knihovny literaturu, dělala výpisky, zapracovávala jeho požadavky: „Bude to financovat nadace Slon, tak tam musíš dát slona.“ – Za měsíc jsem měla asi padesát stránek: pohádky, citace z literatury od Bájesloví slovanského po Demla, popisy rostlin. Slona jsem vyřešila citací z Daisy Mrázkové. Nebylo to nic extra, ale stydět bych se snad nemusela. „No, a kolik by sis tak představovala?“ ptal se Filip. Napsala jsem, co mi tenkrát od stránky platila Mateřídouška; byly to, myslím, dvě stovky. Odpověď nepřišla. To bylo na jaře, kvetly pampelišky.
Za čas jsem potkala spolužáka, zmínil se, jak se s Filipem skvěle pobavili na můj účet: „Ty jsi fakt po něm chtěla deset tisíc? To jsi myslela vážně?“ – Urazila jsem se. Počkej, myslela jsem si, až zase přijdeš a budeš po mně chtít slona! Pošlu tě do Afriky. To bylo v létě.
Přešel podzim, napadl sníh, jednoho večera zvonil telefon. Vzal ho můj muž, slyšela jsem jen: „Cože? To není možný.“ – Položil sluchátko, přišel za mnou do kuchyně: „Filip umřel.“
Napadlo mě rozbité auto, ale byla to nějaká pitomá infekce. Koukali jsme do stolu, nevěděli, co říct, a neměli jsme zrovna doma ani to bezinkové víno.
Řekněte mi, babičko má, cože rány svírá / po čem člověk, těžce raněn, přece neumírá? / Rány hojí otevřené na tom lidském těle / jenom čarodějná jarní šťáva z jitrocele. (Jan Neruda: Balada horská)
Už si to s Filipem nevysvětlíme. Leda v té Austrálii, je-li jaká.