Samozřejmě jsem na všecko zapomněla, doma si v klidu skládala do krabice buchty, které jsou na sázení švestek nutně potřeba, a potom nemohla nastartovat auto… přijely jsme nejmíň o půl hodiny pozdě. Jana už stála na bedničce, měla zahajovací proslov a natáčela ji televize.
Máme tu totiž dvě Jany. Starší Jana, pro kterou jsem jela do vedlejší vsi, tam bydlí od svatby, hraje v kostele na varhany, vede pěvecký sbor, učí děti hrát na flétnu a na klavír, stará se o sedm terasovitých políček, na kterých krom jiného pěstuje ty brambory, a hádá se s obcí, např. když chce obec něco kácet nebo jí přes pozemek vést silnici. Už jsem tu o ní psala, dvakrát: jednou o koncertě v kostele, jednou o tom, jak vyhrála evropskou cenu za péči o půdu a pak jí v noci kdosi neznámý pokácel vedle pole vzrostlý ořešák a nechal ho tam ležet. Nepsala jsem, že na práci a hádky není sama, má Karla. Přistěhoval se k ní, když ovdověla a zůstala sama se třemi malými dětmi. – „Tady bude pořád co dělat,“ řekl prý tehdy. Už je to hodně dlouho.
Mladší Jana se přistěhovala k Nadějkovu asi před třemi lety, se dvěma dětmi a manželem. Do knihovny mi věnovala knížku S Biáčkem na ekostatku, kterou napsala. Biáček je oslík, knížka je o ekologickém zemědělství, pro děti, a já jsem cítila určité rozpaky, když jsem ji měla doporučovat dětem z rodin, které se ekologickým hospodařením živí už roky. Protože skutečnost asi není tak idylická, jako popisované „od chléva se ozývá veselé kvičení malých selátek..“.
Ale Jana je žena mnoha vizí. Má svoje představy o tom, jak by měla vypadat školka, škola, obec, okolí obce… a je i žena činu: organizuje akce pro děti, obnovu cest a návsí, sázení stromů. Umí na všecko sehnat peníze, ochotné pomocníky a zařídit si pí ár: už žádné pěstování sazeniček ze žaludů nebo odkopků, motyky do ruky a pozvánky rozmnožené na kopírce, na jaké jsem se zmohla třeba já! Stromky se koupí vzrostlé, z grantu, jámy na ně vyhrábne bagr, plakáty jsou barevné a profi a samotné sázení je už spíš lidová veselice s buchtama, (bio)moštem, čajem a svařákem, která se pěkně vyjímá v novinách nebo ve večerních zprávách: Občané tady společně vysadili celkem osmadvacet švestek!
Pozoruju se, jak nad tím lehce hudrám, jsem si k smíchu a taky vidím, že už se asi stávám starousedlíkem: ještě před deseti lety jsem musela většině místních jít se svými projekty a články do novin na nervy úplně stejně, jako jde dneska Jana mně.
Přijely jsme s Janou pozdě, daly Janě, když slezla z bedýnky a televize odjela, svoje buchty, pomohly omotat dvě švestky pletivem, pohovořily s několika sousedy a šly k nám domů na kafe a zbytek štrůdlu. Jana mi povídala o svých dospělých dětech, o kostele, o muzice a o tom, že na jaře vysadila skoro sama čtyřiašedesát javorů: „Karel nemohl, byl ještě v neschopnosti…“ – Karel byl v neschopnosti, protože ho v noci cestou na noční službu do práce přepadli tři maskovaní chlapi, zmlátili tyčemi a nechali ho ležet na silnici. Nějak se doplazil pro mobil a zavolal si pomoc. „Však si koledoval“, říkalo se pak po vsi. Policie věc vyšetřovala jako pokus o vraždu, nevyšetřila nic a zeptala se Karla a Jany, jestli by se nechtěli radši odstěhovat. Nechtěli.
Vesnice není idyla. A já nebudu starousedlík nikdy, ani nechci, jenomže žena s vizí už taky ne. Jestli bych časem dokázala být jako Jana… těžko. Myslím, že bych se sesypala. – „Nikdy jsem neměla jednoduchej život,“ řekla mi u kafe, „jsem na to zvyklá. Ale člověk potřebuje občas s někým promluvit, nějaký dobrý zprávy…“
Na Vánoce bude zas koncert a Ondra bude zase hrát a kostelní sbor zpívat, o té radostné zvěsti. A nakonec si všichni podají ruce, než půjdou domů. A možná budou vidět hvězdy. Na černém nebi, vysoko nad vesnicí. Někde se píše, že tam každý máme tu svou.