Protože já jsem už moc stará, odmítla jsem dvoutisícovky, ve kterých pořád prší, leze se po kamení a nenajdete v nich jedinou hospodu. Pohoří Trascau má na nejvyšším místě něco přes 1300 m, na vápenci tam rostou pěkné kytky a ve větších vesnicích mají i obchody. Turistický ruch se omezuje na místa, kam se dá dojet autem.
Předposlední den jsme spali na náhorní plošině. Nízká tráva, spasená od ovcí a krav, prohlubně se zelenějším rostlinstvem nebo rezatou vodou. Pod námi asi jeskyně, ve kterých ještě nikdy nikdo nebyl. V noci bouřka, déšť, blesky, vichr. Říkala jsem si, jestli jsme přece jen neměli včera slézt do údolí – kdyby hory jen trochu chtěly, mohly sklepat stan ze hřbetu jak blechu z kožichu. Ale trvalo to jen chvíli. Zvířata, která po půlnoci funěla okolo a která Zdeněk zahnal tlučením víčka o ešus, jsem už zaspala. Byli to divočáci, asi.
Ráno bylo hezky a: „Máme za stanem dvě krávy!“ – Postupně si nás přišel prohlídnout i zbytek stáda. Žádné krávy, býčci v nejlepších letech. Tak třicet kusů. Špičaté rohy, nejmenší z nich měli okolo metráku. Stáli, přežvykovali, koukali. Radši jsme vlezli do stanu a čekali, až přejdou. Nepřešli. Olizovali stan, vykopávali kolíky. Do uší nekonečné dupání, mlaskání, oddechování, na stěnách stínohra oháněk, nohou, břich. 
Bála jsem se strašně. Víc, než když jsme předevčírem lezli soutěskou a občas viseli na lanech nad dvousetmetrovou propastí. Nejspíš bych se nechala ušlapat, ale Zdeněk měl rozumu víc a postavil se před stan s holí v ruce. Býčci zas koukali, ale pozvolna se k nám jeden po druhém otočili zády a pustili se dál do kopce. My taky, ale na druhou stranu.
Půl hodiny nahoru, poslední pohled ze skal a potom už jen dolů. Tři hodiny. Prudkým svahem, vysokou trávou, křovím, blátivým lesem. Okolo seníků a políčka, které hlídala zmije. Horko. Nad vsí jsme vlezli do potoka a vzala jsem si šaty, protože cestou jsme potkali jenom dvě babky v šátku a sukních až na zem – co kdybych ve vsi v tílku a šortkách vzbuzovala pohoršení? Měla jsem zbytečné starosti, hned za zatáčkou se na zahradě opalovala dáma v bikinkách, na lávce přes potok seděly šortky nejmíň patery a místní konzum vedla korpulentní Carmen, naditá v červenočerných minišatečkách s volány. Ach, pivo!
Poslední autobus odjel před hodinou, ale do Dolní Galey (Galea de Jos) je to jen dvacet kilometrů; jít cestou podél řeky je pěkné a třeba někoho stopnem. Zastavil nám pan farář, říkali jsme mu, že Rumunsko před 22 lety byla poor country a že dneska už tak nevypadá. Krčil rameny. Po cestě párkrát zastavil, šel s někým pohovořit mezi dveřmi a dostal třeba jablko. Jednou mu upadl nárazník, strčil ho do kufru a pro jistotu ještě přivázal prádlovou gumou.
Než do Galey přijel autobus, měli jsme další piva, koupila jsem si šampon na vlasy a přišla další bouřka. Zastávka z plastů drnčela ve větru, lilo jak z konve. Ve městě louže a potoky na ulicích, ulicema jsme jeli aspoň půl hodiny. Konečná na benzínce, autobusák se chvíli dívá, jak se nám nechce do deště a potom říká, že nás zaveze naproti k hotýlku u nádraží. Asi dvě stě metrů. Hotýlek je úplně nový, teplá voda, bílé ručníky, bílé peřiny. Polštáře si můžeme vybrat, červené nebo zelené. Směju se tomu jak blázen. Sušíme stan, boty, bundy, pokoj vypadá jako v utečeneckém lágru. Zdeněk jde pro sýr, chleba, rajčata, něco k pití a podívat se, kdy ráno jede vlak.
„Na nádraží přišlo policejní komando, ozbrojený až po zuby, a všechny vyhnalo. A ty jsi už spala.“