„Náš kluk pořád, že by chtěl sourozence. My jsme mu to vymlouvali, že mu koupíme třeba kočku nebo psa, ale on nedal pokoj. No tak jsme to podstoupili,“ povzdechla a přivřela oči, „a co myslíte, že mi řek, když jsem mu pověděla, že bude mít bratříčka nebo sestřičku? Že by snad radši toho psa! No věřila byste tomu?“
Personál nemocnice se k ní choval s úctou, od manžela jí přinesli zlatý šperk. Byla zubařka, ale rozuměla asi všemu.
„Máte krásný vlasy,“ řekla mi třeba, když jsem se česala. „To vám vypadá.“
Druhý den k nám dvěma přibyla drobná Cikánka, vypadala dost vyčerpaně a skoro hned usnula.
„To bych ráda věděla, jak daleko skáčou blechy,“ ošklíbala se zubařka s významných pohledem na její postel. Blechy jsem žádné neviděla, zpod peřiny čouhaly mým směrem jen snědé nohy s dorůžova vymydlenými chodidly.
Cikánčino dítě byl taky kluk, Pepa. Při porodu se přidusil, takže byl v inkubátoru. Myslela jsem si, že je to asi jeho váhou – měl přes čtyři kila a Cikánka byla opravdu velmi malá a štíhlá – ale paní zubařka měla svůj názor: „Voni furt kouřej a pak se divěj.“
Jestli Cikánka kouřila, nevím. Na Pepu se pořád ptala, chtěla ho vidět. Taky si dělala starost, co doma dvě starší děti a manžel.
Když jsem se snažila večer vykoupat dcerku, zeptala se: „To je vaše první?“
Kývla jsem na to. „Jak jste to poznala,“ zajímalo mě. „Že jsem tak nešikovná?“
„Ne,“ řekla, „že se na ni tak hezky koukáte.“
***
Dcera měla nedávno maturitní ples, stála jsem na balkóně a dívala se na tu slávu: nové šaty až na zem, stužky a kytky, sólo pro rodiče a profesory, fotky z dětství a život před sebou.
Co asi David a Pepa? Jak se jim žije?