Reklama
 
Blog | Olga Černá

Kořeny

Domov, myslela jsem si dlouho, končí za plotem zahrady. Dál už je svět a v něm někde daleko taková exotická města jako Česká Skalice nebo Seattle. Docela mi to splývalo, měla jsem tetičku jak ve Skalici, tak na pobřeží Pacifiku.

Někdy okolo dvaceti mě vzala S. do své rodné vesnice. Odpoledne jsme chodily po mezích s ptačími hnízdy v houštinách trnek a šípků, na lukách kvetly pampelišky, lesy se strašidelně černaly a od kostelíka na kopci bylo daleko vidět. Až na Šumavu, řekla S. Docházelo mi pomalu, že pro ni „doma“ znamená tohle všecko, celá krajina od obzoru k obzoru. Topoly podél cest tu sázel její dědeček a na hřbitově nebylo proč se bát mrtvých, když měli známá jména. Večer jsme pily čaj v jedné posteli, ale nepíšu erotickou povídku. Postel byla dost velká a S. mi v ní četla z dopisů svojí babičky: „Buď dobrou vlastenkou!“

Myslím, že jsem jí trochu záviděla, jak to má jednoduché. Kdybych já měla hledat svoje kořeny, musela bych do Sudet a ke Kolínu am Rhein, ale neudělala jsem pro svoje kořeny ani tolik, abych se naučila německy. Místo toho jsem se odstěhovala na jihočeský venkov a dneska tu píšu do žádostí o grant věty jako „realizací projektu chceme u dětí posílit vztah k místu, kde žijí“ nebo v knihovně pročítám texty regionálních autorů. Za ty jsou, abych ocitovala knihovnickou definici, „zpravidla považováni jednak rodáci, i když působili mimo vytyčený region. Jednak autoři v regionu literárně působící, ale původem odjinud. A konečně také autoři, kteří sice pocházeli odjinud, ale region tematizovali ve své tvorbě.“ 

 Autoři, kteří region tematizovali, si ho obyčejně z nějakých důvodů oblíbili a bývají k němu vlídní: Jeho nízké chalupy, starodávné, pod došky schované, stará, ve své prostotě krásná zvonička, prostí a starodávní lidé a prostý a starodávný, čistý a upřímný život, vše jedno ke druhému v souladu, ani jediným nepřirozeným zvukem dneška neporušeném, to vše jímá a rozechvívá k nevyslovení. Je dojista v kraji i jinde mnoho podobného půvabu, ale tak úplně nefalšovaná ryzost staré, jakoby z dávna minulosti tu neměnivě zůstalé vísky jihočeské, jak v tomto Mezně, málokde se asi nalezne.1

Reklama

 Autoři v regionu literárně působící byli dost často faráři nebo učitelé, kteří se psaní věnovali ani ne tolik pro vlastní literární ambice, jako z důvodů osvětových a vlasteneckých: Tehdy vystoupil stařičký president na rozhlednu mezivratskou, aby spatřil kus krajiny, která kdysi tolik vykonala, ale také vytrpěla. U rozhledny nechal se i s celou společnosti od p. Aichelburka z Neustupova fotografovati. Od rozhledny ubíral se p. president přes Oldřichovec k Buchovu, kde byl hostem ve vile p. rady Bukovanského. Na památku, že tudy kráčel Ten, jenž přinesl nám zlatou svobodu, nazval p. Dr. Herben pěšinu, vedoucí od jeho domu k sousednímu lesu, „stezkou Masarykovou“.2

 A rodáci, kteří působili mimo, to už ve vytyčeném regionu nemohli vydržet:

Kraj, z kterého jsem odešel,
daleko kdesi leží.
Zapadlá malá vesnice
s kostela nízkou věží.

Všechno je tolik nizoučké,
duše, cíle i stromy.
A když už něco vykvete,
vítr to brzy zlomí.

Lid je tu nějak skrčený,
věrný peklu i nebi.
Strašlivě úzké obzory
na tebe se tu šklebí.3

Zjednodušuju, samozřejmě. Ale jak vlastně člověk pozná, že doma dál už nemůže udělat vůbec nic, pro sebe ani pro ostatní, a že opravdu musí odejít?

 

Citáty v textu jsou z knihovny Muzea České Sibiře a jejich autory jsou neznámý (1), okresní školní inspektor Čeněk Habart, editor čtyřsvazkového národopisného díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko (2) a anarchistický básník, později advokát v Kralupech nad Vltavou, JUDr. Josef Rosenzweig-Moir (3).