Někdy okolo dvaceti mě vzala S. do své rodné vesnice. Odpoledne jsme chodily po mezích s ptačími hnízdy v houštinách trnek a šípků, na lukách kvetly pampelišky, lesy se strašidelně černaly a od kostelíka na kopci bylo daleko vidět. Až na Šumavu, řekla S. Docházelo mi pomalu, že pro ni „doma“ znamená tohle všecko, celá krajina od obzoru k obzoru. Topoly podél cest tu sázel její dědeček a na hřbitově nebylo proč se bát mrtvých, když měli známá jména. Večer jsme pily čaj v jedné posteli, ale nepíšu erotickou povídku. Postel byla dost velká a S. mi v ní četla z dopisů svojí babičky: „Buď dobrou vlastenkou!“
Myslím, že jsem jí trochu záviděla, jak to má jednoduché. Kdybych já měla hledat svoje kořeny, musela bych do Sudet a ke Kolínu am Rhein, ale neudělala jsem pro svoje kořeny ani tolik, abych se naučila německy. Místo toho jsem se odstěhovala na jihočeský venkov a dneska tu píšu do žádostí o grant věty jako „realizací projektu chceme u dětí posílit vztah k místu, kde žijí“ nebo v knihovně pročítám texty regionálních autorů. Za ty jsou, abych ocitovala knihovnickou definici, „zpravidla považováni jednak rodáci, i když působili mimo vytyčený region. Jednak autoři v regionu literárně působící, ale původem odjinud. A konečně také autoři, kteří sice pocházeli odjinud, ale region tematizovali ve své tvorbě.“
Autoři, kteří region tematizovali, si ho obyčejně z nějakých důvodů oblíbili a bývají k němu vlídní: Jeho nízké chalupy, starodávné, pod došky schované, stará, ve své prostotě krásná zvonička, prostí a starodávní lidé a prostý a starodávný, čistý a upřímný život, vše jedno ke druhému v souladu, ani jediným nepřirozeným zvukem dneška neporušeném, to vše jímá a rozechvívá k nevyslovení. Je dojista v kraji i jinde mnoho podobného půvabu, ale tak úplně nefalšovaná ryzost staré, jakoby z dávna minulosti tu neměnivě zůstalé vísky jihočeské, jak v tomto Mezně, málokde se asi nalezne.1
Autoři v regionu literárně působící byli dost často faráři nebo učitelé, kteří se psaní věnovali ani ne tolik pro vlastní literární ambice, jako z důvodů osvětových a vlasteneckých: Tehdy vystoupil stařičký president na rozhlednu mezivratskou, aby spatřil kus krajiny, která kdysi tolik vykonala, ale také vytrpěla. U rozhledny nechal se i s celou společnosti od p. Aichelburka z Neustupova fotografovati. Od rozhledny ubíral se p. president přes Oldřichovec k Buchovu, kde byl hostem ve vile p. rady Bukovanského. Na památku, že tudy kráčel Ten, jenž přinesl nám zlatou svobodu, nazval p. Dr. Herben pěšinu, vedoucí od jeho domu k sousednímu lesu, „stezkou Masarykovou“.2
A rodáci, kteří působili mimo, to už ve vytyčeném regionu nemohli vydržet:
Kraj, z kterého jsem odešel,
daleko kdesi leží.
Zapadlá malá vesnice
s kostela nízkou věží.
Všechno je tolik nizoučké,
duše, cíle i stromy.
A když už něco vykvete,
vítr to brzy zlomí.
Lid je tu nějak skrčený,
věrný peklu i nebi.
Strašlivě úzké obzory
na tebe se tu šklebí.3
Zjednodušuju, samozřejmě. Ale jak vlastně člověk pozná, že doma dál už nemůže udělat vůbec nic, pro sebe ani pro ostatní, a že opravdu musí odejít?
Citáty v textu jsou z knihovny Muzea České Sibiře a jejich autory jsou neznámý (1), okresní školní inspektor Čeněk Habart, editor čtyřsvazkového národopisného díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko (2) a anarchistický básník, později advokát v Kralupech nad Vltavou, JUDr. Josef Rosenzweig-Moir (3).