Schovali se do lopuchového houští a dívali se, jak kolem nich padají kapky. Nebyly to ale žádné obyčejné kapky – byly to malé, maličké žáby. To se někdy stává, že prší žabičky. Za chvíli jich bylo kolem po zemi plno, skákaly jedna přes druhou a lezly si po zádech.
"Co teď," bál se Jen, "přece po nich nebudeme šlapat."
"Ale jak se dostaneme domů?" naříkal Tak.
Dlouho přemýšleli, až na to přišli: Jen šel na jeden konec lopuchového houští, Tak na druhý. Oba si tam sedli do dřepu a začali kvákat a skřehotat.
"Kvá, kvá, kvá," ozýval se Jen zleva.
"Brekekeke," bylo slyšet Taka zprava.
Žabky se zarazily, poslouchaly, vrtěly hlavami, a pak se vydaly za hlasy: některé doprava, jiné doleva. Uprostřed se mezi nimi udělala pěšinka. Jen a tak ještě naposledy kvákli, rychle vyskočili, a než se žabky vzpamatovaly, proběhli mezi nimi a utíkali domů. Za zády ještě slyšeli smutné sborové kuňkání.