„Pštros“, navrhoval Tak.
„Tady?“ namítal Jen. „Labuť.“
„Labuť je menší.“
„Velká labuť.“
„Pták Noh.“
„Ryba.“
„To už tu bylo.“
„Nebo si z nás jen někdo dělá legraci…“
„Nikdo tu není.“
Šli ledem po stopách, byly větší a větší. Sníh pod nohama vrzal, ke břehům bylo dál a dál, mizely v šeru.
„Tahle stopa už je větší než ty.“
Led zapraskal, rozeběhly se po něm pukliny do třech stran. Jen a Tak stáli na krok od sebe, báli se pohnout.
„Utopíme se?“
Ze sněhu před nimi se zvedl předlouhý krk labutě, otočila k nim hlavu, změřila si je černým kulatým okem.
„Stojíte mi na zádech,“ sykla. A ještě: „Držte se pevně.“
Letěli nad jezerem a lesem, nad pláněmi a městy, křídla skřípěla, světla postupně zhasínala. K ránu byla už labuť mnohem menší a velmi unavená, snesla se k zemi.
„Vystupte si.“
Stáli v neznámé krajině a dýchali si na zkřehlé ruce.