Kamení na hromadě neubývalo a mluvit nepřestávalo; Tak už to nevydržel:
„Nemohla bys s tím něco udělat? Stejně jsme tady jen kvůli tobě!“
Labuť pomalu zvedla křídlo, vysunula hlavu, otevřela oči a prohlížela se je. Popošla k hromadě, prohlížela si kamení. Natáhla krk, začala syčet. Kamení přestalo mluvit a taky syčelo. A placatělo, barevnělo, šustilo. Nakonec z něj byla hromada listí. Labuť se spokojeně odšourala zpátky k vodě, schovala hlavu a zase usnula.
„No to jsme si pomohli, Taku.“
„Přes listí se nám půjde líp, Jene.“
„Jo. Ale kam vlastně jdeme?“
Nad jezero za nimi i rozpadlou skálu vpředu se snášela mlha, nebylo vidět na krok. Všude okolo stejná bílá stěna.
Jen hrábl do listí:
„Je na nich něco napsáno… asi, co ty kameny říkaly. Nebo co nestačily říct, pokračování. Tady, podívej, třeba:…v nádržce plavala krysa…popraskané dno rybníka…družstvo polního nářadí… možná to máme nějak složit a dát dohromady náš příběh? Nebo Truchlin příběh. Nebo někoho úplně jiného. Nebo i víc příběhů dohromady…“
„To přece nedokážem. Podívej, kolik těch listů je!“
Stáli v nich až po kolena. Zafoukal vítr, listy se vznesly, snesly, příběh se změnil. A znovu, znovu, znovu.