Mirek Šašek byl bratranec mé babičky, zemřel 28. května 1980 ve Švýcarsku. Z Čech odešel v roce 1948, takže jsem ho nikdy neviděla. Znala jsem jen pár jeho fotek a pár historek z rodinné mytologie: jak dobře vařil, jak s ním bylo veselo, jak o své druhé ženě napsal „potkal jsem anděla" a že měl moc rád kočky. Jestli měl nějakou kočku (nebo kocoura) doma, nevím, ale spíš bych řekla, že ne – trávil dost času na cestách. Vždycky někam přijel, napsal a namaloval o tom místě knížku pro děti, a jel zas dál. Cestopisy to byly hlavně obrázkové a veselé, vyšlo jich osmnáct: o Paříži, Londýně, Římě, New Yorku, Edinburgu, Mnichově, Benátkách, San Franciscu, Izraeli, mysu Cape Canaveral, Irsku, Hong-kongu, Řecku, Texasu, OSN, Washingtonu D.C., Austrálii a strašidelných domech v Anglii. Dětem se líbily, dospělým asi taky, Mirek dostal několik cen a v San Francisku zlatý klíč od města.
Kromě knížek je po světě roztroušeno ještě neznámo kolik obrazů. Asi jich nebude málo, jenom já mám, když píšu, před sebou Číňany v balónech, dámu na balkóně a usměvavou kočku. O kus dál visí pohled na Sydney, za mými zády dva skupinové portréty fantastických živočichů. Když přijde návštěva, dáváme jí vybrat, kterým z nich by chtěla být. Drobní a hubení lidé si obyčejně vyberou to nejtlustší rohaté zvíře vpravo dole. (Za kvalitu fotek se omlouvám.)
V polovině osmdesátých let jsem se poprvé dostala na Západ, bydleli jsme pár dní poblíž Zürichu u Mirkovy sestry Věry. V pokoji tam visela dlouhá šňůra s tisícem origami, barevných papírových jeřábů. Poskládala je Mirkova poslední žena, mladá Japonka, protože kdo složí tisíc jeřábů, bude šťasten. Ale Mirek stejně umřel.
"Odešel značně předčasně, statečně, zůstane nám jen ve vzpomínkách a ovšem ve svých obrazech a knihách, které budou těšit jeho čtenáře na generace do budoucna – a jednou snad i v Československu, kde jeho ojedinělé a rozsáhlé umělecké dílo zůstává zatím neznámo," napsalo v nekrologu exilové České slovo.
Někdy v polovině devadesátých let jsem s Mirkovými cestopisy obcházela pražská nakladatelství, neúspěšně. V Albatrosu mi paní redaktorka Rampouchová řekla, že nejsou ani dost aktuální, ani dost staré, aby je bylo možné vydat z nostalgických důvodů. Vladimír Pistorius si myslí totéž. U Hynka mě ani nepustili do dveří, na dětských knížkách Maurice Sendaka prodělali kalhoty. V nakladatelství Volvox Globator mám sice spolužáka, ale Šašek by se mu nevešel do profilu nakladatelství. Za panem Horáčkem z Paseky se několikrát vypravila moje maminka, jenomže se prý vždycky minuli.
V Americe se zatím některé z knížek dočkaly reedice, možná čas pokročil i v Tuzemsku. Asi bych zase měla někam zajít a zeptat se, jestli by už nebyly dostatečně nostalgické.
