Obrazy bych si sice prohlídla ráda – už dlouho jsem nebyla nikde dívat se na obrazy – ale neměla jsem moc času a přišla jsem hlavně kvůli výstavě, co je úplně vzadu za nimi: pohlednice, dopisy, věci a sochy.
Na začátku byly na stěně černobílé tváře a životopisná data starého muže (*1914) a mladé ženy (*1966). Dneska je muž mrtvý (+ 2002) a žena už není mladá, ale když si psali, bylo jí teprve dvacet. Jemu sedmdesát dva. Vlastně si tak úplně nepsali: psala Béatrice Bizot, Jiří Kolář jí jako odpověď posílal obrázky. Totiž pohlednice. Asi nemusím popisovat, jak vypadají: všechny ty Eiffelovky v hlavách a hlavy v Eiffelovkách, motýlí křídla z tváří nebo popsaných stránek, oblaka v tělech a těla uprostřed města, staré rytiny v rukách a nohách a útrobách vystříhaných z anatomického atlasu, pobřežní útesy, které jsou vidět skrz katedrálu… světy, které jsou spolu bez ohledu na čas a prostor.
Už týden se každé ráno těším, co bych Vám večer mohla napsat, a představuji si různé události, které se přes den odehrají a o kterých Vám večer budu psát. O událostech Béatrice píše na obyčejných bílých listech (asi inkoustem, protože písmo je místy rozmazané), na malých cedulkách, útržcích papíru i na krajkovém ubrousku od jahodového dortu. Dnes se cítím hodně unavená, je začátek zimy. – Dnes se mi o Vás zdálo, cestoval jste se čtyřmi dětmi. – Dnes je mi dvacet a nechci zemřít, aniž bych za sebou nechala něco vytvořeného vlastními silami… – Jsem šťastná, že jsem se seznámila s Vámi a Vaší úžasnou Bělou.
Píše o svých cestách po Evropě i dál – Bangkog je vlhký, horký a lidnatý. Myslím, že ten malý vlasatý slon je tu stále. Turisté mu se smíchem házejí mince a děti ho tahají za chlupy. Píše, že se zamilovala: polibků bezpočet. Píše: Drahý Jiří, babička zemřela. K dopisům přikládá drobnosti: kamínek z Egejského moře, staré mince, klíček, který našla v babiččiných věcech. Někdy kreslí: toto je stín mé ruky, která se natahuje k tomu, co hledá, která se – v síle i slabosti – snaží dosáhnout toho, co nám dá moc i co nás činí něžnými. Jasně, francouzsky to zní mnohem líp.
Psali si denně, přes rok – pohlednicových obrázků jsou skoro čtyři stovky. Později občas. Když Jiří Kolář zemřel, v přátelství s Béatrice pokračovala jeho úžasná Běla. Béatrice napřed chtěla být novinářkou, ale pak začla dělat sochy a už u toho zůstala. Její bronzové ženské hlavy a torza jsou jako stavebnice, někdy v nich nechává prázdná místa, okýnka do jiných světů… nebo za světy. Skrz jednu hlavu vedou schody, na jiné roste strom a na jednom z těl je spousta malých klíčů. Takových, jaké zůstaly po babičce.
Mezi vůlí a rozptýlením zeje nepřekročitelná propast a mezi úpornou prací a zanedbáním vládne smrtelné nepřátelství … a protože nemám rád lhostejnost a nedbalost, do kterých každý z nás rád upadá, navrhuji Vám, abychom naši „korespondenci“ odložili na dobu, až budete mít zkoušky za sebou. Přijměte tedy dnešní můj dopis jako poslední, než mi s radostí oznámíte vítězství své vůle… To píše Jiří Kolář Béatrici, když byla nervózní ze zkoušek.
Země nám dala sílu a nebesa nám oběma napomohla… napsala Béatrice Jiřímu, když končila doba, po kterou jeden druhému slíbili, že – pokud budou v dobrém zdravotním stavu a budou plně vládnout svými schopnostmi – budou si každý den psát (uzavřeli na to dokonce smlouvu).
Vůle, země a nebe asi společně dokážou zázraky. A taky hodně pomůže mít někoho, komu se dá v síle i slabosti večer napsat… nebo vyprávět… aspoň občas.
Vlastně si myslím, že je to největší zázrak ze všeho.
Na shledanou zítra. Nebo někdy.