V roce 2000 se díky paní senátorce Jitce Seitlové dostal na veřejnost seznam osmi lokalit, vytipovaných pro budoucí hlubinné úložiště radioaktivních odpadů. Lidé z lokalit byli zaskočení, začli si zjišťovat, co to vlastně znamená, a jestli by se jejich obec nemohla nějak dostat ze seznamu pryč. Psali petice, zakládali občanská sdružení a pořádali protestní akce.
Státní organizace Správa úložišť radioaktivního odpadu (SÚRAO) začala obce objíždět a vysvětlovat starostům a novinářům, že úložiště je potřeba, bude na sto procent bezpečné, nezasáhne do krajiny a do života, a že vybrané lokality jsou pro budoucí úložiště zaručeně ty ze všech nejlepší. Na otázku, proč se vyhořelé jaderné palivo nemůže skladovat v bývalých dolech, poblíž elektráren nebo ve vojenských újezdech, kde žádné vesnice nejsou, odborníci ze SÚRAO odpovídali „nejsou tam vhodné podmínky“.
V roce 2002 SÚRAO zveřejnila nový seznam, lokalit na něm bylo šest. Proti původním osmi se mezi nimi octly dvě úplně nové, dvě vypadly, další se spojily nebo trochu posunuly a přejmenovaly. Lidé z lokalit psali petice, pořádali protestní akce a organizovali místní referenda, ve kterých 79-99% hlasujících řeklo, že úložiště nechtějí.
V roce 2003 SÚRAO začala v lokalitách s průzkumem. Obce protestovaly.
V roce 2004 rozhodl ministr průmyslu průzkumy na pět let pozastavit, aby se stát s obcemi zatím nějak dohodl. Obce poslaly vládě a poslancům dopis a požádaly je, aby změnili zákony – v řadě evropských zemí je k budování úložiště potřebný souhlas místní samosprávy, v ČR zatím ne. Oslovení většinou neodpověděli nebo napsali, že to nejde.
V roce 2008 navrhlo ministerstvo pro místní rozvoj zakreslit všech šest lokalit pro úložiště do územního plánu státu. Obce protestovaly a lokality nakonec do plánu zakresleny nebyly.
V roce 2009 obce zopakovaly výzvu ke změně zákonů. Oslovení většinou neodpověděli nebo napsali, že to nejde. Na seznam zvažovaných lokalit přibyla další – ve vojenském újezdu, kde nejsou žádné vesnice.
V roce 2010 SÚRAO zjistila, že obce si na myšlenku úložiště za humny ani za pět let nezvykly. Ministerstvo průmyslu založilo Pracovní skupinu pro dialog o hlubinném úložišti; jsou v ní zástupci ministerstev, SÚRAO, obcí, nevládních organizací, socioložka a právník, scházejí se čtyřikrát do roka a mají za úkol nějak se dohodnout.
V roce 2011 na seznam lokalit přibyla další – v oblasti, kde jsou uranové doly.
Vláda pro obce, na jejichž území bude probíhat průzkum, schválila finanční kompenzace.
V roce 2012 SÚRAO pořádá v obcích besedy, na kterých vysvětluje, že úložiště je potřeba, bude na sto procent bezpečné, za zásahy do krajiny a do života dostanou obce peníze a že se v žádném případě nebude nic dělat v lokalitách, které nechtějí spolupracovat. Šest lokalit spolupracovat nechce, jedna (u uranových dolů) se chystá průzkumy povolit, ale nakonec couvne.
SÚRAO uvažuje o tom, že na seznam lokalit přidá další místa, poblíž jaderných elektráren.
Pracovní skupina v prosinci po dvou letech dohadů dokončila návrh zákona, který dává obcím aspoň částečnou možnost rozhodnout se, jestli úložiště chtějí nebo nechtějí. Obce si myslí, že dokud zákon nebude schválený, nebude se nic dít.
V lednu 2013 zástupce státního podniku DIAMO v jedné z lokalit (u uranových dolů) veřejně oznamuje, že s průzkumem se začne co nejdřív. Nic z toho, co v loňském roce SÚRAO slibovala obcím, už totiž neplatí: ministr průmyslu kompetence k průzkumům SÚRAO sebral a převedl je na DIAMO.
Lidé z obcí jsou otrávení a naštvaní. Dají se čekat další petice, protestní akce a soudy. A hlavně se dá čekat, že až vláda zase něco slíbí, nikdo jí nebude věřit.
Naivní prosťáčci, jako třeba já, si pořád myslí, že vyhrát nad někým za pomoci lží a podrazů vlastně žádná moc velká výhra není…. a že to třeba jednou, po dalších ztracených letech, dojde i pragmatikům moci.
Související články: