Z návštěvy si dál pamatuju jenom, že bylo sychravo a město nevlídné, nebylo kam jít. A potom cestu domů, autobusem mezi pustými chmelnicemi. Jestli mi už tehdy Zdeněk vyprávěl o Petrovi Zemánkovi, nevím. Později určitě, Petr měl nahranou fůru muziky, bavilo ho divadlo, a protože byl absolventem práv, pomáhal záklaďákům Cikánům z průšvihů. Zdeněk si na něj občas v řeči vzpomněl, co asi dělá. Předloni ho napadlo poradit se s Googlem a Petra Zemánka našli rychle: je kastelánem hradu Točník.
Bylo hezky, volná sobota, na Točník nedaleko. Petr nás provedl od medvědů v příkopě až na věž; visí na ní středověký jeřáb, vlezli jsme do něj. Jsou to dvě kola, jako pro křečky, ale větší. V každém z nich šlape jeden člověk a táhne na laně nahoru, co je potřeba na opravu střechy. Jeřáb funguje i na jedno kolo, jen toho vytáhne míň. Úplně na začátku takhle, na lidský pohon, vyšplhal po zdi na věž sám. Nechtěla jsem tomu věřit, ale viděla jsem fotky a proč by Petr lhal?
Dívali jsme se z výšky po krajině, v sadech pod hradem se pásly ovce a kozy, Petr ukazoval, kde bydlí, kde má koně, a vypravoval, jak sháněl na jeřáb projektanta, řemeslníky, peníze. Že krom kastelánování je ještě v zastupitelstvu obce, učí na gymnáziu dějepis a s lidmi ze sdružení Post Bellum pomáhá natáčet rozhovory s pamětníky, dozvěděla jsem se až později.
Letos na jaře pomáhal Zdeněk Petrovi postavit u Postoloprt kříž. Vedle bažantnice, kde v květnu a červnu 1945 pozabíjeli místní vlastenci několik stovek svých německých sousedů. Další zabili právě v kasárnách a Petr proto nechal udělat i pamětní desku, která by tam visela na zdi: Obětem 1945. Zde bylo mučeno, vězněno a zavražděno německé obyvatelstvo. Totéž v němčině. Ale kasárna jsou dnes soukromá a majitelka nic takového nechce. Proč pořád připomínat, co stejně v městečku každý ví.
„Opřeli jsme desku o zeď, Petr říkal, že ji přece neponese zas domů,“ vyprávěl mi pak Zdeněk. „Šli kolem kluk a holka, asi šestnáct, dívali se na ni, ptali jsme se jich, jestli o masakru vědí. Slyšeli o něm poprvé. My jsme taky nic nevěděli, když jsme tu byli. Jenom, že kuchař, co si tu na zahradě pěstoval kedlubny, vyhrabal jednou ze země lidské kosti.“
U kasáren vydržela deska dvě hodiny, od začátku června je v Postoloprtech na hřbitově jiná, nevinným obětem událostí, bez zmínky o tom, že oběti byli Němci. Jeřáb je na Točníku pořád a pořád na něj musím myslet: jak se tak obrovská věc jen silou jednoho nebo dvou lidí může dát do pohybu vzhůru.