Babiččino i moje cukroví mizí z mísy, perníky ze stromečku: zůstalo osamělé srdce, kometa, los a kočka. Prázdné krabice. Plný dřez nádobí. Něco hraje, pořád. Nedělní mrtvo. Jdu radši ven.
Klínové písmo osení ve sněhu. Přes pole stopy jezdců, vedle nich otisknutá těla andělů.
Vzkazy v neznámém písmu: sklon nahých větví proti obloze, praskliny v kameni, zrezivělá dna hrnců pod listím, kroužení vyplašených ptáků.
Ticho zmrzlého potoka. U břehu rybníka dvě malé kachny, smutná a veselá. Led jako sklo, v něm tři bubliny nad sebou. Zamrzlý rybí dech.
Suché kytky a vybělené kosti zvířat. Ti, kteří nepřežili.
V lese se rychle smráká. Za stromy mizí trojice nezřetelných postav: Kašpar, Melichar, Baltazar? Nebo Petr I., II. a III.
Nebe nad loukou na dvě půlky. Nalevo tmavá noc, vpravo nad šumavskými kopci poslední podivuhodně vybarvené útržky mraků. Jdu po paměti, skoro potmě. Cesta se stáčí k domovu.
Za dveřmi světlo a teplo. Červené víno, černé kafe. V pokoji někdo brnká na klavír, asi já. Kaktusy na okně k sobě naklánějí hlavy, něco si šeptají. Nerozumím jim ani slovo.
(Něco jako opožděné a neúplné pf. Ale všechno se dopravdy stihnout nedá.)