S panem ředitelem se potkáváme už osm let: u nás ve vsi, v Praze i jinde, třeba v Dukovanech. V mezičase si píšeme. V jeho dopisech bývají slova bezpečná technologie, státní koncepce, rozvoj regionu a „ve Finsku se hlubinné úložiště již staví", zatímco já používám spíš místní referendum, nedodržené sliby, rozvoj regionu a „ve Finsku mají vesnické samosprávy právo veta". Obyčejně se podepisuju Zdeněk Černý, starosta obce. On pan ředitel bude mít, počítám, na korespondenci taky svoje lidi.
Dneska se usadil zrovna na kraji naší řady, takže ho při návratu s vodou musím obejít: „Dovolíte, pane řediteli?" – „Ale ovšem, ovšem." Starosta se mi směje. „Koupila jsem ti kofilu." – „Díky. Nemáš nějakou propisku?" – „Nemám." – „Já taky ne." – „Tak já pro nějakou dojdu." – „Můžu dojít zas já." – „Ne, mě to tady nebaví. Diskuse je stejně až za hodinu." – „No dobře."
Znovu překročím dlouhé nohy pana ředitele a jdu do trafiky v metru. Propisky koupím dvě, aby byla rovnoprávnost, cestou zpátky se ještě stavím v knihkupectví u Fišera. S úložištěm je práce vpravdě sisyfovská: sotva ho pár metrů vystrkáte k vládnímu prohlášení o nutné dohodě s obcemi, táhne ho dolů územní plánování. Potřebuju se trochu podepřít nějakou neradioaktivní beletrií. V sále už stojí na pódiu moderátor: „Politiku územního rozvoje vám vysvětlí zde paní inženýrka Navrátilová."
Paní inženýrka vysvětluje a pan ředitel usíná. „Hele, já ho dojdu vzbudit." – „Neblbni, nech ho." – „Proč ne? Tohle mám stejně všecko napsaný tady na těch papírech a dostal jsem hlad." – „Máš tady tu kofilu." – „Kofilu, tss!"
Pan starosta musí panem ředitelem trochu zatřást, ale nakonec se z řady dostane. Dostane se i zpátky. Na pódiu zatím pán v černé košili probírá oponentní posudek, velmi podrobně, včetně použité metodiky. Závěrem promluví mladší muž v džínech, říká, že Politika územního rozvoje má výrazně negativní vliv na soustavu Natura 2000. Paní inženýrka, pan oponent a pan náměstek ministra pro místní rozvoj na to pokývají hlavami a moderátor ohlašuje diskusi.
Starosta dostává slovo asi jako třetí. „Můžete mi říct," ptá se, „proč je ve vašich plánech šest lokalit pro hlubinné úložiště jaderných odpadů, a proč tam musí být už dneska? Státní koncepce mluví o dvou lokalitách v roce 2015." – „Máme takové zadání z ministerstva průmyslu, můžeme leda doporučit jeho revidování, ale nyní je musíme respektovat," odpovídá pan náměstek. Pan ředitel se usmívá. Uvažuju, jestli má ještě smysl vytahovat pět let starou studii, která doporučuje jiné lokality. A jestli by ti odborníci, kteří se v soukromém hovoru nad úložištěm ošklíbají, byli ochotní říct totéž veřejně. Moc nadějně to nevidím. Diskuse se mezitím dostává do obrátek, nakonec vystupuje jurodivá paní, která chce zažalovat vládu za to, že nutí občany ke konzumnímu způsobu života. Moderátor jí vypíná mikrofon a děkuje nám za pozornost.
Pan ředitel už na kraji řady není. Na schodech potkáváme kamaráda, který se zatím seznámil s jurodivou paní a dostal od ní vlastnoručně upečené buchty. U dveří stojí Pavel Pavel, radní Jihočeského kraje. „My to budeme projednávat," říká starostovi.
O něco později se dočítám, že Pavel Pavel pohnul viklanem, který hrozí, že spadne na jednu chatu u Domažlic, o celých deset centimetrů. No, uvidíme.