Loňské setkání v Kostomlatech pod Milešovkou (ano, právě v těch Kostomlatech s polepšovnou pro holky, ale o nich psát nebudu) začínalo v knihovně v Teplicích. Přišel nás tam pozdravit místní primátor Kubera.
„Knihovny nemám rád, protože stojej peníze," řekl na úvod žertovně. Pak se rozpovídal o tom, jak se občas někdo pozastaví nad jeho dvěma platy, primátorským a senátorským, ale on si to přece zaslouží, pracuje za dva, akorát mívá někdy problém všechno utratit, ještě štěstí, že má manželku a ta mu pomůže. Internet zadarmo by bylo třeba zrušit, protože se za ním stahuje do knihoven nepřizpůsobivá mládež, a nejhorší ze všeho jsou neziskovky: pumpují ze státu prachy a pak všude dělají jen problémy.
Knihovnice, které dost často pracují asi tak za 20 korun na hodinu a ve volném čase ještě v nějakém spolku, koukaly vesměs do stolu a tuhly jim rysy. Nakonec už to jedna nevydržela a ohradila se, pan primátor s úsměvem vše zahrál do autu – „no jistě, o vás jsem nemluvil, vaše práce je záslužná" – a odběhl na další akci. Mám dojem, že to byl nějaký koncert.
Druhý den už jsme byli v Kostomlatech a přijel se na nás podívat hejtman Šulc s půvabnou asistentkou. Asistentka se svěřila, že na čtení má čas leda ve vlaku a hejtman povzdechl, že on ani to ne, protože jezdí do práce autem a musí si sám řídit. Z Kostomlat ale nejspíš neřídil, protože na víno, které mu nabídli naši hostitelé, se přemluvit nechal. Jen napřed upozornil na nevhodné skleničky a podotkl, že on má sice radši francouzské, ale když není, co se dá dělat, spokojí se tedy i s tím z Moravy. Mladá snacha domácích byla taky z Moravy, ale ta se mu líbila a navazoval s ní rozhovor: „Jak tady slečna jistě ví…"
„Já jsem paní," řekla.
„Tak paní! A máte děti?"
„Ano, dvě."
„Jenom dvě? To chce tak tři, čtyři, vymíráme, ženský, měly byste s tím něco dělat!"
„Jenom my?" zeptala se některá z knihovnic, ale hejtman to vzal jako vtip.
Poslední večer nás čekala ještě beseda s panem Kalíkem, učitelem na penzi. Přinesl knížky fotografií za Středohoří, ke kterým psal průvodní slovo, vyprávěl o své četbě v dětství, o školách, ve kterých působil, o přírodě a dějinách zdejšího kraje. Dívala jsem se mu na ruce s dlouhými, štíhlými prsty, pořád se zvedaly z odřených manšestráků a doprovázely tu klidnou, a přece naléhavou řeč, zavěšovaly slova do prostoru, otvíraly se dlaněmi k nám a pak se zas obracely někam daleko do času a prostoru, do krajiny, nad níž se zatím dávno setmělo.
Jak by to asi vypadalo, říkala jsem si, kdyby v takových rukou končily provázky moci.
Odkazy: