Jen a Tak stáli u zamrzlého jezera, dýchali si na zkřehlé ruce, dívali se na ptačí stopy ve sněhu. Vedly od břehu doprostředka, byly dost velké.
„Labuť,“ řekl Tak.
Jen mlčel. Otočil se k jezeru zády, přes zasněženou pláň se táhla vyšlapaná stezka. Končila u jejich nohou.
„Tudy jsme přišli?“
„Nemohli jsme tudy přijít, když už jsme tady takovou dobu.“
Mlčeli oba. Potom Jen natáhl ruku.
„Prosím tě, nedívej se tak na mě.“
„Roste ti peří.“
Letěli nad jezerem a lesem, nad pláněmi a městy, křídla jim skřípěla.
Už na ně nevidím.