Z osmi jsme přišli dva, knížek jsem podepsala pět, čtyři pro kamarády a jednu pro nějakou cizí paní. Ryšavý nevím, nejspíš víc. Seděl o dva stoly vedle, povídal si s Kremličkou a pili pivo. Tři hodiny jsem se odhodlávala a pak jsem se ho šla zeptat, jestli by nepřijel do Nadějkova číst. Kremlička koukal na můj prstýnek a říkal: hm, taky vdaná. Nevěděla jsem, jestli mu mám říct, že u nás ve vsi bydlí paní (taky vdaná), se kterou chodil, když jim bylo sedmnáct, a že se na něj tuhle ptala. Tak jsem neřekla nic.
Za mnou přišla nějaká jiná cizí paní a chtěla vědět, jestli bych nepřijela číst do Miličína. Zeptala jsem se, jestli náhodou neví, kdo dělá v Miličíně virtuální Muzeum České Sibiře? Že se mi moc líbí. To děláme my, řekla. Tereza přišla, jestli bych nemohla číst o patro výš, tak čtvrt hodiny, než začne divadlo. Četla jsem, za prosklenými stěnami se stmívalo. Terezina holčička, asi tříletá, vysvětlovala ostatním dětem, jak se do knihy dostanou obrázky: to umí táta.
Pila jsem kafe a limonádu a povídala si postupně s Václavem a jeho ženou, Martinou, Káťou, Renatou a Hanou. S Václavem o práci a štěstí, s Martinou o tom, že až přijede služebně do Nadějkova, přespí u nás a povíme si víc. Renatu a Hanu jsem viděla prvně v životě, ale nejsou to pro mě cizí paní: Renata má na Facebooku výborný příhody ze života a úvahy o životě a Hana příhody ze života a básničky. Někdy si tam spolu povídáme, i když já to neumím tak rychle, jako ony, protože nad vším hrozně dumám. Káťa mi přinesla kamenné vajíčko, bylo studené, jak šla z Karlína pěšky. Držela jsem ho chvíli v ruce, na Nové scéně bylo strašné horko.
S Michalem jsem si povídala po telefonu, od šatny. Měli tam zrcadla od podlahy ke stropu.
Hrozně ti to dneska sluší, říkal. V zrcadle byla šedivá knihovnice, jako vždycky.
Marku jsem potkala u vchodu, moc jí to slušelo. Měla s sebou asi tříletou holčičku, která jí říkala babičko.
Den nato jsem obešla obchody, hlavně knihkupectví, a v rozhovoru jsme se dostali až ke Karolině Světlé.
– Jsem si teprve teď porovnal data a víš, že ona musela otěhotnět o svatební noci?
– Nebo se ta holčička narodila dřív… když byla taková neduživá.
– To mě nenapadlo… kdy ty ses vdávala?
– Čtvrtého června.
– Myslím rok.
– Osmdesát osm. A Anežka se narodila v dubnu osmdesát devět…
Sedli jsme si k prosklené stěně, už po poledni, hospoda byla úplně prázdná, modrobílá, ze sedmdesátých let. Bylo to jako propadnout se časem o čtvrtstoletí dozadu. Nebo dál.
Pršelo. Četla jsem dětem v knihkupectví a jedna holčička usnula. Za oknem přešel zástup lidí, všichni měli zvonky a zvonili. Knih bylo všude kolem spousta, prohlížela jsem si v nich obrázky. Markéta koukala nahoru na Anežku a říkala: To musí být zvláštní, mít takhle velký děti…
Anežka se tiše usmívala, měla mě na starosti, protože jsem byla nastydlá. Vzala mi s sebou do termosky čaj a půjčila mi deštník.
V knihovně sedělo kolem stolu dvacet knihovnic a pily jablíčkovou vodku, brusinkovou vodku, becherovku a fernet citrus, protože paní ředitelka jde do penze. Normálního tam k pití nebylo nic, pokud nepočítám vodu a čaj. Pila jsem vodu, brusinkovou vodku a čaj.
– Když k nám někdo přijde a vidí na regálech Timura a jeho partu, tak už příště nepřijde.
– Vyřazujeme docela pěkné nové knížky, přijďte si vybrat.
– A co děláte s agresivními čtenáři? My máme jednoho, a ten vždycky hrozně nadává u internetu, nahlas a vulgárně.
– Není to Hadraba? Ten k nám chodí taky. Ale musí být chytrej, knihovní řád si nastudoval úplně dokonale…
– Koupili jsme čtečku, ale elektronické knihy se nesmějí půjčovat.
V knihkupectví jsem potkala Tomáše, se kterým jsem před dvanácti lety prodávala v jiném knihkupectví. Když jsem šla tehdy na mateřskou s Ondrou, dal mi na rozloučenou obálku a v ní svoje verše. Obyčejnou malou dopisní, byla na ní i známka: Madona třeboňská.
Napsala jsem mu tehdy taky něco, ale nedala jsem mu to:
ty ještě máš kam spěchat
komu psát
V chladnoucí krajině
šedivých zavěšených věcí
v červenci
listopad
Bylo mi pětatřicet a bůhvíproč jsem si připadala stará. Asi proto, že když jsem mu řekla: tohle jsem četla ve dvaceti… odpovídal mi: to jsem ještě neviděl na pult.
Dneska je pětatřicet Tomášovi, má roční děcko, ubylo mu vlasů a pořád vypadá dobře, jako tenkrát. Měl černej kabát.
– Ještě učíš na té zvláštní škole?
– Ne, teď tady na gymplu.
– Tam chodí Ondra, od letoška… ve středu jsme měli rodičák.
– Toho ještě neučím, ale asi budu.
Ondrovi jsem koupila komiks o českých dějinách, Honzovi jinej komiks o českých dějinách a do knihovny Dardu.
Douskové je letos taky sedmačtyřicet, jako mně. A Kátě. Chodily spolu do školy. Od Káti jsem naposled četla Odcházejí.
Honza přijel z Prahy a říkal: Jsem na tu Novou scénu chtěl, ale nějak mi to nevyšlo. Ale spolubydla měl na návštěvě svoji slečnu a tu to hrozně zajímalo. Říkala, že ještě nikdy neviděla nikoho, kdo by napsal knihu.
– Hm, řekla Anežka, to my jsme teda viděli dost lidí… mámu, Mnoháčka, Vaculíka, Derera… Matouška, Marku a Terezu…
Četla jsem dětem v knihovně a jeden chlapeček se rozbrečel.
– Co se ti stalo?
– Já jsem se počůral…
S Tomášem jsme předloni četli na večírku mladých regionálních autorů. Bylo mi pětačtyřicet, Tomášovi o dvanáct let míň, jako vždycky. Taky Ivan Derer a Mnoháček tam byli, oba dva něco přes čtyřicet, a paní, která to všecko organizovala, říkala, že spisovatelé bývají dost často melancholici. Ale o tom už jsem tu psala.
Přišel mi mail: Ono to souvisí i s tím, že vlastně pohrdáš zviditelněním se jako spisovatelky…
Chvíli jsem dumala, jak se to dělá: zviditelňování. Napadalo mě jenom, že bych si mohla dát na hlavu blikající svíčičky, co je jich teďka všude plno, a postavit se na náměstí.
Řekla jsem slečně, která mi vracela Cesty na Sibiř, že Ryšavý snad přijede, v dubnu nebo v květnu.
– To jako fakt? žasla. Tak to já přijdu, určitě, vy to dáte na Facebook, kdy to bude, že jo.
Ze skříně na chodbě si vzala Vesnický román a dala mi dvoukorunu.
– Za dvě koruny si můžeš vzít ještě něco, řekla jsem.
Nová knížka od Cílka je opásaná bíle: BESTSELLER. A sebrané Krchovského básně černě: NEJČTENĚJŠÍ ČESKÝ BÁSNÍK. Žárovičky na nich zatím nejsou.
Spočítala jsem čtenáře, výpůjčky, přírůstky, úbytky. V knihovnách se to koncem roku dělá. Letos byly spíš úbytky.
Doma jsem vzala z poličky Dopisy Olze, otevřely se na datu 21. prosince 1980: Tak jako parmský řízek si můžeme samozřejmě snadno zpřítomnit i nepřítomného člověka, můžeme se v duchu těšit z jeho gestikulace, úsměvu, způsobu mluvy… litujeme, že u toho či onoho není, nebo naopak jsme rádi, že u něčeho být nemusí; představujeme si s radostí či smutkem, co tomu či onomu řekne, až se to dozví; toužíme, aby to či ono prožíval s námi, abychom to s ním mohli probírat… počínáme si s ohledem na něj jako by byl s námi a o všem věděl…
Já vlastně nevím, co je to parmský řízek, ale to nic neznamená – třeba karlovarský knedlík jsem poprvé jedla až letos na podzim.
Anežka bere do ruky kamenné vajíčko a říká: co se z něj asi vylíhne?
Tenhle dopis Ti dojde zřejmě někdy kolem Nového roku, a tak by se hodilo na závěr nějaké přání. Čím víc tady uvažuji o tom, co je v životě nejdůležitější, tím víc se přikláním k názoru, že nejdůležitější ze všeho je, aby člověk neztratil naději a víru v život.
Hodně štěstí všem.