Hele, radši nic, tohle už nemá cenu. Utratíte spoustu peněz a prodloužíte jí život o tři měsíce. A může i bez toho tady s váma klidně být ještě půl roku, rok, bez problémů, viděl jsem takový případy. – Dáš jí aspoň tu vzteklinu? – Nemusím, ta loňská vakcína jí vydrží až do příštího léta.
Štěně jsme si přinesli v září 1999, když jsem šla potřetí na mateřskou. Bylo mu asi šest neděl, narodilo se 11. srpna, zrovna na zatmění Slunce. Ráno jsem vždycky vypravila starší děti do školy a pak si šla ještě na chvíli lehnout. Malá Myša (vypadala opravdu trochu jako myš) si vlezla na kanape za mnou a obtočila se mi zezadu kolem krku, pod vlasama. Jezevčíci na to mají postavu akorát. Asi půl hodin jsme takhle spolu klimbaly u rádia a pak šly někam ven. Do lesa, na zahradu. Pořád se mi motala pod nohama.
Na Ondru v zavinovačce koukala nevěřícně, kde se to tady vzalo? – „Já myslím,“ řekla tenkrát Anežka, „že si Myša myslí, že miminko je něco posvátnýho…“ To jí bylo deset, Anežce. Když bylo deset Myše, byla už na bradě trochu šedivá, ale jinak veselá. Chodila s náma na kolo i na běžky, pokud nebylo moc sněhu. Na hlubokej sníh jezevčíci postavu nemají. V hospodě nevydržela sedět ani deset minut, neměla na to povahu. A doma jsme z ní mohli zešílet: pořád se někomu vrhala pod nohy, štěkala při sebemenším zvuku zvenku a na každého, kdo se objevil u plotu, vytrvale, až do ochraptění. Anežka vyrobila keramickou tabulku „Pozor, hysterický pes“ a pověsili jsme ji vedle dveří.
Ještě tam je. Myša už není, od 6. července. Ondra dost brečel, řekla jsem mu, že se netrápila, vůbec, že je teď určitě ve psím nebi a někde po světě běhá ještě tak deset, dvanáct jejích štěňat… takový ty kecy. Myslíme na to, jestli jsme přece jenom neměli, něco, cokoli, aspoň o ty tři měsíce, ale nikdo to neřekne nahlas. Pomalu se učíme, že můžeme šlápnout kam chceme, nemusíme všem návštěvám vysvětlovat, že sice řve jako blázen, ale nekouše, nemusíme sbírat po podlaze roztahané šlupky od brambor z koše, není pro koho schovávat kosti z polívky…
Myslela jsem, že tohle všecko psát nemůžu. Je to citový vydírání, tisíckrát omletá sázka na jistotu: umřelej pes, dětský slzy a jak se nám všem stejská. Vypočítavé, podlézavé, vlezlé. Pak jsem šla 11. srpna z práce přes pole a znovu si musela připomínat, že doma bude za plotem i za dveřmi úplné ticho. A konečně mi došlo, že smutek a stesk jsou přece úplně normální lidské (a dost možná i psí) pocity, jako radost a láska a štěstí, a to je mám všechny pořád zametat pod koberec anebo schovávat do šuplete? Se zaťatejma zubama? Dopadne to akorát tak, že mě začnou bolet ty zuby.
Ještě zbývá říct, jsme s ní nebyli, ty poslední dny. Začaly prázdniny, rozjeli jsme se po světě a nechali ji na týden u Jirky v sousední vsi, v domě, kde jsme si ji před těmi skoro dvanácti lety vybrali mezi šesti dalšími štěňaty. Připadala mi trochu hubenější, ale jinak normální. Chodila, jedla, pila. Když jsme se vrátili, visel obojek na plotě a Jirka nebyl doma. Netrápila se, říkal později.
Ráda bych tomu věřila. U zubaře jsem od začátku léta byla už třikrát.
A nemůžete mi ho už vytrhnut? Byl by pokoj. – Ne, to já nedělám. Dá se léčit. – No jo, tak to ještě zkuste. – Mělo by to být trochu lepší. Dejte si na tvář led a přijďte za tři neděle.