Přednáška o tom, jak dokumenty
tištěné vnímáme zrakem, zatímco dokumenty zvukové sluchem, mě zato uspává dokonale. O
přestávce se na chodbě staroslavného Klementina pije kafe, vybalují se svačiny,
zapínají telefony, hořekuje se nad nadcházející zkouškou: „Jsem teprv v polovině
otázek, nerozumím tomu, určitě budu první, kterou vyhoděj, úplně se mi klepou
kolena už teďka…“ – Kdybychom se s kolegyněmi knihovnicemi znaly líp,
zeptala bych se, jestli se doopravdy klepou. Stejně jako se hrdlo někdy doopravdy
svírá a srdce bolí. Na zkoušku se já připravuju tak, že tahám studijní literaturu s sebou v tašce.
Přednáška
pokračuje, dozvídáme se, že dokumenty třídíme podle obsahu, formy, data,
autora, nakladatele… A ještě, co je to přídeští; to jsem neznala. Venku prší: na
plechový strom přede dveřmi, prázdné lavičky, laminátovou malou čtenářku na
zídce a lesklou dlažbu nádvoří. Na turisty pod orlojem i na ulice k nádraží. Nevzala jsem si dneska
deštník a vůbec jsem si vyšla nějak moc nalehko, v sukni. Březnové slunce má zuby. V internet café
v Opletalce mají nejen internet a café, ale i jiné nápoje. Ruce mě pomalu
začínají poslouchat, maily jsou dneska výhradně pracovní: přihlašte se, vyplňte,
pošlete nám, nezapomeňte. „Milé kolegyně,“ píše nešťastná knihovnice z V.,
„nemáte náhodou některá zpracovanou besedu Erotika a sex v literatuře?
Mám ji připravit pro deváťáky, vybrali si to téma sami.“ – Ještěže u nás na vsi nemáme žádné deváťáky!
Ve vlaku vytahuju studijní literaturu, nedaří se mi na ni zaostřit oči. Radši bych koukala z okna, ale okolo
trati jsou jen betonové zdi zleva zprava, připadám si jak v tunelu; teprv dál od Prahy je ještě něco vidět. V Mirošovicích
kvetou jehnědy, na koupališti u Sázavy řádí krtek, v Čerčanech hlásí
nádražní rozhlas: probíhají tu rozsáhlé stavební práce, dbejte zvýšené osobní
bezpečnosti. V Olbramovicích roste na lipách jmelí, okolo Střezimíře
přibývá sněhu, od Sudoměřic zase ubývá, v Táboře mi o dvě minuty ujel autobus domů, ale grog je tu o 15 Kč levnější než v café.
Doma je
teplo, bramborová polévka, menší syn cvičí na píšťalku Yesterday,
větší mi dává dětskou knížku, kterou jsem potřebovala. „Málem jsem ti ji nepřines,“ říká,
„ve škole si ji všichni chtěli půjčit.“ – Je to obrázkové vyprávění o staré paní, která je
smutná, protože jako malá holka ztratila panenku. Ale kvůli ztracené panence se jiná malá holka naučila na klavír, jeden malý kluk dostal dopis od
táty, větší holka namalovala obraz a větší kluk jde zasadit strom… takže babička nakonec
smutná není. Knížku napsala a namalovala Daisy Mrázková; jmenuje se Nádherné
úterý a přečíst se dá za dvacet minut.
Dala jsem si ji pod polštář namísto digitálních dokumentů.