Shora jdou dva bílí pudlové, skupinky, rodinky. Rozhledna bude mít ještě chvíli otevřeno. Naučná stezka: acidofilní doubravy, zemoun skalní, kancelář rytířů, budka pro netopýra, rozpětí křídel, doskočíš stejně daleko jako žába?
Kameny, mechy a kořeny. Javor se drží skály zuby nehty, v dutině stromu vyrostly bledé houbičky.
Kamenný oltář popsaný vzkazy: byl jsem tu taky, Lenka+Pavel… uprostřed modrá svíčka ve sklenici s nápisem Chivas Regal 12, nehoří. V rozhledně články po zdech: vzácný host v šedém obleku a růžovofialové košili se vydal na fyzicky náročný výstup hodinu před půlnocí. Pověstí bezpočet: o Svojmírovi, Zdeňkovi ze Zásmuk…hora Blaník se stala inspirací. Obrazy, hudba, slova. Slova, slova. Shora nese pán pekinéze. Pivo, limonáda i kafe. Pod stolem našli jsme kostru brouka, asi z ní vystoupil a někam odešel.
Borůvky, lesní jahody, nezralé třešně, na větvích modrošedý lišejník, jeden hřib, několik klouzků a babek nespočet. Nebe se zatahuje, cesta stoupá, ze šera trosky kláštera. Obvodové zdi do kruhu, v oknech les, vprostřed ohniště, větve hrbolatého smrku místo střechy. Obrázek Maří Magdaleny a dlouhé vyprávění o ní: na starých obrazech jasně vidíte, že byla Ježíšovou manželkou a měla s ním tři děti. Smrk se prý jmenuje Mnich.
Studánka mezi kořeny tří srostlých buků, jako šlápota. Praskliny v kůře, písmena a kosočtverce vyryté do kmenů. Dole pod lesem rezaté zohýbané železo. – Co myslíš, že to je? Kus pluhu? – Kus rytíře, ne? Už tady asi taky nejsou. Vezmem ho domů.
Křik sojky, šustění deště v listí. Odněkud jsou tu cítit hadovky, mech pod nohama čvachtá. Psaní je jenom jeden druh vzkazu.
Na parkovišti poslední auto, nad obzorem kus světlé oblohy, oranžové a růžové. Slunce už zapadá a dny se budou krátit.