Pláň vypadala úplně beznadějně. Ani potůček, ani louže, ani rosa, nic. Sucho a pusto, žlutá tráva a bodláčí. Potom si všimli kytky s úzkými srpkovitými listy, vypadaly úplně jako ty, které jim s sebou dala Truchla. Kytka byla o něco zelenější, než všecko okolo, a její listy se stáčely jedním směrem.
„Že by ukazovaly k vodě?“ – Navečer došli k jezeru.
Vítr se utišil, nízké slunce planulo jako Bunsenův hořák a sklánělo se ke klidné hladině. Postavili ptáče do písku: „Podívej, ty si teď vlezeš do vody, pořádně se umyješ, budeš si plavat a bude ti tu dobře.“
Chvíli nerozhodně přešlapovalo, potom roztáhlo křídla, rozběhlo se a vletělo do jezera. Cákalo kolem sebe, potápělo se, kopalo nohama a namířilo si to směrem ke druhému břehu.
„No vida,“ řekli si Jen a Tak.
Ale ptáče se zarazilo a vydalo se zpátky. Vylezlo na břeh a koukalo.
„Tak běž už přece,“ řekli mu. „Nic na tom není.“
Zkusilo to znova. Uplavalo pár metrů a a zas se zarazilo. Vrátilo se k nim, sdělo celé zplihlé a pořád jenom koukalo. A potřetí to samé.
„Asi budeme muset s ním, Jene.“
„A umíme my vůbec plavat, Taku?“
„To se uvidí.“
Sundali šaty, boty svázali tkaničkama, šli k vodě všichni tři spolu. Slunce zapadlo, měsíc couval, už z něj zbyl jenom úzký proužek. Jeden na nebi a jeden na jezeře.