Dneska ráno mi přišel mail, že žádost o dotaci, kterou jsem pro obec v září psala asi čtrnáct dní, nevyšla. V dalším mailu bylo, že text o malíři Šaškovi, který jsem v červnu psala asi čtrnáct dní, v Revolver Revui vyjde, jen musím připsat popisky k obrázkům. To už bylo lepší, ale ještě ne úplně dobré. Řekla jsem si, že upeču štrůdly… hodně štrůdlů. Jenomže Anežka mi včera iniciativně uklidila všecko lístkové těsto na mrazák. Vyndala jsem ho na stůl vedle notebooku, aby rozmrzlo, a dívala se zatím, jestli někde na síti nenajdu dobrou zprávu. To byla hloupost, samozřejmě, mezi volbama: „jednoho kandidáta nesnáším a druhá je rasistka… co si mám vybrat?“ Venku byla mlha jak mlíko. Nalouskala jsem aspoň ořechy, umyla podlahu a dala prádlo do pračky. V dalším mailu byl příběh Juraje D.:
Řešení jeho situace, máme-li použít takový termín, neexistuje. Juraj D. je schopen vykonat konkrétní práci, ne však být dlouhodobě zaměstnán a vést „řádný život“. Z psychiatrického zařízení pokaždé odejde dávno před termínem, nedokončená jeho léčení se počítají na desítky. Pořád bude brát důchod, trochu žebrat a trochu krást, a pořád si bude myslet, že to ani nemůže být jinak; sociální vyloučení je pro něj sice zdrojem citelného životního nepohodlí, ale též pramenem jisté hrdosti, že si s tím vším okolo, mám na mysli společenský řád, nezadal…
Šla jsem do knihovny a myslela na to, že když nemá situace řešení, přináší určitou úlevu aspoň vědět, že nemá řešení. Takže jsem zapomněla kabel od notebooku a musela se pro něj vracet. Na poště jsem si vyzvedla doporučený dopis od Finančního úřadu, píše, že mi přidělil DIČ. Vůbec netuším, co to pro mě znamená, budu se muset zeptat. Odpoledne jsem z okna koukala na modré nebe, půjčovala detektivky a Evžena Oněgina, vytiskla Evě její žádost o dotaci, četla pohádky, s holkama ze školy dodělávala rodokmen, protože jsme to včera nestihli, a poslouchala, jak ječí nad počítačovou hrou o chovu koní: „Ty máš Poseidonovy podkovýýý! Ty se máááš!“ – Nemám tušení, co to jsou Poseidonovy podkovy, ale myslím, že to snad ani nepotřebuju vědět. Zabalit nové knihy jsem nestihla. V půl osmé přišel cizí pán s knírem a ptal se: „Kde je tu volební místnost?“ – „Ale volby už byly před týdnem,“ řekla jsem. Holčičky odešly, zůstali jenom starší kluci, vyťukávali potichu do klávesnic vzkazy na Facebook. Uklidila jsem knihy do regálů, zamkla výstavu kreslených vtipů: „Vrabci v hrsti je to proti strsti“ anebo „Pučící kvasinky, kvačící pusinky“, a poslala všecky domů. V posledním dnešním mailu jsem se dočetla, že na semináři o úložišti radioaktivních odpadů promluví v panelové diskusi na téma „vytváření důvěry v rámci vyhledávání vhodné lokality“ sexuolog Jaroslav Zvěřina. Pak přišel starosta: „Můžem jít, už jsem mrtvej.“ – Ochotníci budou letos hrát detektivku.
Jeli jsme domů, Anežka zatím upekla devět štrůdlů. S jablky, mákem, skořicí, ořechama a rozinkama. Thanks God it’s Friday!
Obrázek v perexu („Vrabci v hrsti je to proti srsti“) nakreslil MUDr. Petr Dobíšek.