„Pojďme se schovat, mezi stromy tak nefouká.“
Šli lesem okolo oblých kamenů, svalených kmenů, nízkého smrkového houští a holých modřínů, zastavili se na kraji kulaté paseky. Tady padal sníh zvolna, tiše a rovně, jako ve skleněném těžítku. Mezi špičatou jinovatkou na větvích.
„Slyšíš to taky, Jene?“
„Taky, Taku.“
Od nejbližšího stromu se ozývalo divné skučení, kňučení, kvílení. Šli blíž a zaklepali na kmen: „Haló? Je tam někdo?“
Z dutiny na ně vyhlédla kulatá očka: „Já.“
„A co jsi zač, ty? Co tam děláš?“
„Skulín. Bydlím tu, přece, a skulím. A vy?“
„My jsme zabloudili. Nevíš, kde jsme?“
„Nevím. Já nikam nechodím. Zeptám se, chcete?“
„Ano, prosím tě.“
Skučení zesílilo, rozléhalo se kolem paseky a za chvíli se začlo vracet ozvěnou: z každé dutiny, škvíry, skuliny ve starých stromech, pařezech, kořenech. Jena a Taka z toho brzo brněla hlava.
„Bráchové taky nevědí,“ překřikoval Skulín sílící naříkání, „ale máte prý zkusit jít do hor, možná tam ještě někde bydlí sestřička Truchla. Ta vidí dál.“
„Děkujeme, a kudy?“ křičeli Jen a Tak.
„Jó, to my nevíííme, my nikam nechoíííme,“ kvíleli skulínové. Nebyli k utišení, jejich hlasy se ozývaly ze všech stran. Jen a Tak si přitiskli ruce na uši a rozběhli se kolem paseky, dokud nenašli místo, kde bylo tesklivé skulení slabší. Kývli na sebe, skulinou mezi stromy se opatrně protáhli do ticha. Dál byla zase jenom zima, kameny, kmeny, křoví. Šli pořád rovně, dokud les neskončil.
Sněžit už přestalo, ukázalo se slunce a na obzoru, přímo před nimi, se k nebi zvedaly hory.