Tak ho zvedl a prohlížel. Ptáček byl jako kámen, studil a píchal v rukou, trčel z něj ostrý zobáček.
"Pojď," řekl Tak Jenovi, "budeme si ho posílat po jezeře.“
Postavili se tedy každý k jednomu kraji jezera, pokrytého hladkým černým ledem (jen místy v něm zamrzly bubliny), a tak se rozběhl, rozmáchl a hodil, co mohl nejdál. Ptačí mrtvolka dopadla na led a jela po něm daleko, až k Jenovi na druhém konci. Jen ji zvedl, rozběhl se, rozmáchl a hodil směrem k Takovi. Pěkně se tím bavili, posílali si ptáčka zobákem napřed, chytali jej a dýchali si na zkřehlé dlaně, až najednou ptáček otevřel oči. Oklepal se, načepýřil, roztáhl křidélka, vyletěl vysoko, až k nebi, a tam zazpíval. Bylo totiž Hromnic.
Nízko nad obzorem se protrhly mraky, vysvitlo slunce a Jen a Tak šli domů. Podupávali ve sněhu, i na nohy už jim bylo zima.
