Další pokus jsem udělala v říjnu: v úterý v knihovně nejsem, mohla bych vždycky aspoň přidat krátké povídání na web. Docela to šlo. Jenomže pak jsem něco včas nezaplatila, z článků zmizelo pár obrázků a nejdou mi přidat další texty. Myslím, že do příštího úterka to bude v pořádku a já se s knihovními zápisky zase vrátím, kam patří. Ale dneska se mi docela hodí, že můžu psát i sem.
První knížku jsem koupila kvůli názvu: něco, co se jmenuje Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů jsem prostě nemohla v Levných knihách nechat, zvlášť když to stálo míň, než jízdenka do autobusu Tábor – Nadějkov. Doma jsem zjistila, že koláče byly ve skutečnosti z bramborových šlupek, protože příběh se odehrává za války na okupovaném ostrově Guernsey. Četla jsem ho o svátcích a místama se nad ním rozbrečela, protože byly svátky a protože se tam píše o čtení, o přátelství, lásce… o samých takových staromódních věcech. Taky jsem se dost smála. A myslela jsem na to, že bych se na ostrov Guernsey ráda podívala, jednou. Abych ta místa viděla na vlastní oči. Potom jsem hledala obálku knihy, abych ji sem mohla dát, a našla zprávu o dámách ze čtenářského spolku Veselé poutnice, které si spolu vyjely si na ostrov Guernsey, protože předtím četly Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů… Vzaly si na to staromódní šaty, z fotek udělaly kalendář na rok 2013, Spolek přátel namluvily jako audioknihu a oboje prodávají, aby sehnaly nějaké peníze pro hospic Cesta domů.
Mary Ann Shaferová, Annie Barrowsová: Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů
V novém roce na mě v knihovně čekal balíček s knihami Markéty Schneiderové. Vydala je nákladem vlastním a jmenují se U nás na skládce a U nás ve vile. V první z nich je Anča ještě na základce, ve druhé maturuje, jednoduché to nemá ani v jednom případě a já jsem pořád trnula, co se jí ještě stane… místy mě rozčilovalo, že je knížka i Anča trochu chaotická, ale pak jsem si sebekriticky uvědomila, jak vždycky něco plánuju a je mi to k ničemu, zatímco ty pěkné věci se dějí náhodou. V tiráži má U nás ve vile napsáno, že knihu redigovala Hana, jazykové korektury provedla Kateřina, další Kateřina knihu zavařila… nebudu to všecko vypisovat, je to v katalogizačním lístku. Vyplňovala jsem ho s nostalgickou vzpomínkou na to, jak jsem vloni, vlastně už předloni, seděla u kavárenského stolu s Hanou, Kateřinami a Renatou… Renata doprovodila knihu Návodem k použití: Vzhledem k tomu, že obal této knížky je z praktického a omyvatelného materiálu, můžete ji použít jako prostírání na stůl nebo jako tácek pod pivo. Můžete ji vzít s sebou jako dobrou a užitečnou společnici na vaše outdoorové aktivity. Pokud se dokážete zmenšit, můžete ji využít jako stan, pokud to neumíte, můžete s ní rozdělat oheň v případě, že vám dojde suché dřevo… jako knihovnici mě uklidnilo, že návod končí nejlepší ze všeho je ovšem knihu přečíst. A vrátit, prosím! Abych ji mohla půjčovat dál.
Markéta Schneiderová: U nás na skládce, U nás ve vile
Třetí knížka vyšla, když mi byly dva roky. Četla jsem ji, když mi bylo šestnáct, sedmnáct, a pořád se k ní občas vracím. Jenom už nechodím na Kampu, abych na vlastní oči viděla místa a lidi z kapitol Otvírání pokladů a posmrtný život sedací vany anebo Význam sedmikrásek v zahraniční politice… už tam stejně nejsou. Ale knížka zůstala, dokonce má taky návod k použití: Jedna z mých venkovských tet, dobrá a vtipná vypravěčka, tvrdila, že i ten nejlepší příběh ze života se musí o poznání jinak vyprávět, aby zněl pravdivě a nenudil. Kdykoli se sama chystala povídat, vylezla na stoličku a rozhoupala smetákem lampu. Znamenalo to, že se má nejen přehánět, ale že se dokonce přehánět musí, když to věci prospěje. Předpokládám, že smeták, stoličku a lampu doma máte. Prosím jen, abyste přijali zásadu mé tety a před otevřením prvních stránek lampu rozhoupali.
Jindřiška Smetanová uměla lampu rozhoupávat tak akorát. Zemřela vloni na Štědrý den, bylo jí osmdesát devět.
Jindřiška Smetanová: Ustláno na růžích