Nevím už, koho z místního ochotnického spolku napadlo v r. 1999 obrátit se o radu ohledně repertoiru právě na Principála, kterého jsme znali jen z Českého snáře. Radimu Vašinkovi jsme napsali, odpověděl vlídně a obratem a doporučil hru Kýž bych se byl neoženil od Jana Nepomuka Štěpánka. A ještě v létě přijel se svojí Putující královskou šekspírtovskou společností Orfeus. Hráli Šípkovou Růženku pro děti a Othella pro dospělé.
V březovém koutě na školní zahradě byla to událost velmi přírodní: tím tryskem hereckého přesvědčení a energie, napínavě mračnou oblohou, ale hlavně už tím naturálním provedením samotné ideje divadla. – Nejmíň sedmkrát opona, která tam nebyla, šla nahoru. Uvědomil jsem si, jakou si ten Radim Vašinka a své společnosti také, zařídil cestu světem, světem toho, co se dá postihnout obyčejnými smysly: od vedra a deště přes lán obilí k siluetám vesnic, přes trápení k úspěchu pod cípem měsíce vycházejícím mezi mraky.
Příští rok přijela kočující společnost zase, před záhonem kedluben na školní zahradě hrála pohádku O dvanácti měsíčkách a za soumraku pod břízkami Čaj, hru z ruského prostředí, která se tam moc hodila:
SOFIE (něžně) Petře! (pak zakřičí) Jste pijan a surovec!!!
HOST Jsem Petr Fjodorovič.
OTEC A proč ne. I voda plyne,
člověk hyne,
všechen čas mládí pomine.
ALEXEJ Jak by ne.
FJODOR Co by dup.
(výstřel)
Konec večera se nevydařil. V hospodě se pan Vašinka pohádal s jedním ze štamgastů, urazil se, že se ho nikdo z místních nezastal, a na Nadějkov zanevřel. Jeli jsme párkrát za ním, do divadla v bývalém krytu, ve sklepě činžáku na Plzeňské: Kleštěnec z pralesa, Milota Zdirad Polák, Bondy, Oldřich Wenzl. Byla to vždycky událost velice naturální.
Už jsem tam dlouho nebyla. Dívám se na web, divadlo Orfeus pořád hraje v krytu, pořád je na hranici přežití, v létě kočuje méně, mění se svět a Principál už se pohádal na více místech. Pouštím si někdy k žehlení jeho Nežádoucí texty, o Bohumilu Reynkovi, Josefu Topolovi, Věře Jirousové… a mezi vařením si listuju básničkami z kapitol IX. Velice pozdní lyrika, to bylo panu Vašinkovi lehce přes čtyřicet a X. Nečekané básně z Mistrova vrcholného období, to bylo Mistrovi kolem padesáti. Mně je teď něco mezi tím.
Písmeno po písmeni
belhám se ke slovu
za sedmerým zámkem
Stránky si zakládám lžičkou od kafe nebo sáčkem od prášku do pečiva, ačkoliv dětem v knihovně říkám, že přesně tohle se s knížkami dělat nemá. Předposlední kapitola XII. se jmenuje Mé špitály.
On jede na zvláštním stroji, je to jakési duchovní perpetuum mobile: dokud hraje, bude hrát, a naopak, a je a bude jenom jeden.
Básničky končí takhle:
Snad že lpím na verších
ze vzdoru k jejich prznitelům
i ctitelům
A že člověk nezapomíná
na první lásku
ať chce sebevíce
Byť byla
jak chce směšná
A i když umřela
Já vím, měla bych závěrem dát radši nějakou sprostou báseň. Třeba tu, která končí …rači toho nechám. Hned by tu bylo veseleji. Ale s ohledem na babičku…
Použitá literatura:
Vašinkovy básničky (životní dílo)
Ludvík Vaculík: Král. šekspírt. spol., Poslední slovo, LN 24.8.1999
Šárka Smazalová: Čaj a jiné texty
Koláže Miroslav Huptych