„Prosím tě, volej hned záchranku,“ řekla jsem, vzala čepici, tašku a šla. Domů to mám jen třináct kilometrů a třeba cestou někoho stopnu. Za pár minut jsem zjišťovala, jak je.
„Záchranka už je na cestě, táta se probral a pro tebe jede pan Pavelka.“
Teprve od Pepy Pavelky jsem se dozvěděla, co se stalo: žádný domácí úraz ani mrtvice, havárie. Trochu se mi ulevilo – když někdo dojde od nabouraného auta skoro kilometr domů, asi na tom nebude úplně nejhůř. Sanitku jsme potkali cestou, doktor tátovi zafačoval rozražené čelo, vypadal u toho docela vesele a říkal mi „madam“:
„Nejspíš si ho v nemocnici budou chtít nechat, jestli nemá otřes mozku. Tak si tam, madam, zejtra zavolejte.“
Uložili jsme do postele mladšího synka, který brečel v kuchyni, starší syn šel s Pavelkou odpojit baterku, aby auto nevybouchlo, s dcerou jsem myla podlahy a dveře od krve. Byla po domě skoro všude, zvlášť působivě vypadala na plakátu Jacka Sparrowa. Pak ještě policie, odtahovka, domů jsem se vrátila před půlnocí. Starší děti seděly u počítače a u učení, jako vždycky. Sjela jsem je, že nechaly vyhasnout v kamnech a neumyly nádobí, jako vždycky, dala si dva panáky vodky, rozdělala v kamnech a šla si lehnout.
„To máš za ten blog,“ hučelo mi v hlavě až do rána. Cestu do města jsem si kupodivu nevyčítala, pro někoho k vlaku či autobusu se u nás jezdí skoro obden a obyčejně to nekončí se vzrostlou břízou zaraženou v půlce motoru.
Ve čtvrtek už byl táta doma, otřes mozku neměl a dokonce jsme na jaře ani nezapomněli zaplatit havarijní pojistku. Trochu mi otrnulo a nastavila jsem si na blogu modrá písmenka (z červených se mi dělalo trochu šoufl). V sobotu starší děti odjely na bál, doma byl klid, řekla jsem si, že bych své pavouky mohla dopsat a aktivovat. Jenomže pak mi došlo, že na ten bál jeli autem a řídí někdo z jejich kamarádů se sotva oschlým řidičákem. Byla hustá mlha a zas to klouzalo. Vypnula jsem počítač, vzala detektivku a ustlala si u telefonu. Nestalo se nic, ve čtyři ráno už jsme spali všichni.
Tak jsem to nakonec s tím blogem riskla. Protože o někoho bát se stejně budu už pořád. Aspoň doufám.
Poznámka 1: Pavelka se nejmenuje Pavelka.
Poznámka 2.: A možná, jak mě upozornila Kateřina S. v diskusi, to nemám za své psaní, ale za ty myši.