Úzkými uličkami vyšehradského hřbitova jsem chodila kus odpoledne, sem tam, viděla Hrubínův kámen ze Sázavy, Čapkova Boží muka, jednu lyži Josefa Rösslera-Ořovského, dvě ruce Vlasty Buriana, pompézní mramorovou bystu hudební skladatelky Josefiny Brdlíkové i skromné pomníčky řeholních sester Želislavy, Eligie, Konsoláty, Vladimíry a Anny, hned naproti. Génius vlasti to všechno sleduje ze Slavína a Václav Hanka připomíná ze svého sloupu, že národy nehasnou, dokud jazyk žije.
Postavy z Hankova Rukopisu jsou za kostelem, vždycky ve dvojici: Záboj a Slavoj, Lumír a Píseň. A ještě Libuše a Přemysl a Ctirad a Šárka, asi spíš od Jiráska nežli z Kosmovy kroniky. Všecko jsou to moc hezcí, urostlí lidé, v rozevlátých pózách a nadživotní velikosti. Na dětském hřišti jsem Libuši a Přemysla potkala taky, jen o dost menší a dřevěné. Ale zase je tady s nimi ještě Praotec Čech, Krok, Tetka, Kazi, Bivoj s kancem a Horymír bez Šemíka.
Z baziliky sv. Petra a Pavla je každou celou hodinu slyšet zvonkohra; Smetanovu Vltavu jsem poznala, ale že druhá píseň je Čechy krásné, Čechy mé, přečetla jsem si až doma na webu. Taky to, že Myslbekovy sochy v parku byly původně na Palackého mostě, a že sponzorem hřiště Ze starých pověstí českých je řád Ordo Lumen Templi. Který si o kus dál, u rotundy, dává za šera konspirační schůzky s adepty členství.
Bylo hezky. Pod vyšehradskou skálou se ve slunci poklidně leskla Vltava s lodičkami a parníky, po cestičkách se procházely rodinky na výletě, na lavičkách posedávaly mladé dvojice anebo o něco starší unavené paní, jako třeba já. Trávník byl pečlivě zastřižen a stálo na něm asi dvacet panelů: výstava o dětech Nicholase Wintona. Prošla jsem si ji omylem od konce, takže jsem napřed četla o osudech dětí, kterým se v roce 1939 ještě podařilo ujet z Čech do Anglie, v pěti, devíti, patnácti letech… a které si tu cestu vlakem mohly v roce 2009 se sirem Wintonem zopakovat. A viděla vedle sebe fotky tváří pěti, devíti, patnáctiletých… a o šedesát let starších. Směrem k začátku výstavy přibylo dobových dokumentů: ubytovny pro uprchlíky, plakáty Židům vstup zakázán, Leni Riefenstahlová natáčející Triumf vůle, Adolf Hitler jako roztomilé děťátko v bílých šatečkách a pochod českých holohlavců v Brně, po setmění a s pochodněmi, v roce 2008.
Zahrádka malá
plná růží, voní
cestička je úzká
chlapeček prochází se po ní.
Chlapeček malý, hezoučký
jak poupě rozkvétající
až poupě rozkvete
chlapeček už nebude.
To je básnička z Terezína, od Františka Basse (1930 Brno– asi 1944 Osvětim), taky z výstavního panelu. Myslím, že postavit ho na dohled od Lumíra s Písní, dřevěné Libuše a míst, kde je – jak jsem se taky dočetla na webu – v přeneseném slova smyslu pohřbena paměť, paměť českého národa!, byl vynikající nápad.