„V nich už je sníh,“ soudil Tak. Hřáli se u ohníčku z naplaveného dřeva. Prskal a čoudil. V noci je bouřka zahnala pod převislou skálu. Ráno pak našli na pláži vyplavenou chobotnici.
„Hodíme ji zpátky do vody,“ řekli si a vzali ji každý za jedno zplihlé chapadlo.
„Jé,“ pootevřela chobotnice tmavá očka, „vy mi třesete rukama? To je hezké! Ještě!“ A nastrkovala všech šest zbývajících. Brali ji tedy za chapadla, potřásali jimi, a ona se radovala.
„Co já vám jenom dám?“ volala vděčně. „Přineste si oba nějakou prázdnou šnečí ulitu!“ Do ulit dostali každý trochu hustého fialového inkoustu.
„Co s ním napíšete, to se vám splní,“ volala na ně chobotnice už z moře. „Ale musíte si přát oba totéž, bez domlouvání.“