Balzac si do románů vymyslil spoustu geniálních investic, na kterých jeho hrdinové zbohatli, ale sám na těch svých pokaždé tratil kalhoty. Skutečný život.
Který můj život je ten skutečný: s Madlou, nebo bez Madly? A na průvodním listě zase vzkaz: Před vypravením Hartl k likvidaci dávky… rozumíš tomu?
* * *
Nerozumím. Mám v regálech jenom Hartl, Karel: Člověk a pes. Anebo Matoušek, Oldřich: Kritické situace lásky. Se psama je to, řekla bych, jednodušší. I když i zvíře má ♥. Harýk byl ovčák, vzpomíná Josef Šimon. Někdy ho otec naložil na motorku, dal si ho mezi ruce na nádrž, Harýk se nějakým způsobem opíral o nádrž nebo o řídítka a otec s ním vyrážel po vesnici nebo třeba na pole. Pamatuju, že jak motorka jela poměrně rychle, Harýkovy uši vlály ve větru a otec za ním se tvářil spokojeně.
* * *
No jo. Když on Hartl… je jméno jednoho z mých vypravěčů. Hartl Pavel.
A ve výčtu jmen z minula Ti chybí položky – třeba Veronika? Milá tvářička! Velké oči, velká pusa, pěkné rty. Na sobě obvyklé džíny, ze tří triček, která do práce nosí, to nejsepranější, a pracovní plášť. Taková hezká holka, a parádnice tak chabá?!
Jejich rodina se zřejmě netopí v přepychu; nebo možná topí, ale Veronika na něm nemá jinou účast, než že finančně přispívá… Jo. – Takhle nějak se věci sejdou, když vypravěč Hartl vypluje na širý oceán popisu.
Z regálů: Pěkná Marie. Marie je pěkná. Marie je pěkná kráva. – Setničkovi, těch je v okrese hodně. Setnička je samice od setníka? Nebo dívka, která dost pije a nevydrží? – Doktor Kočka Eduard; razítko na omluvence od doktora Kočky, kterého jsem si komplet vymyslel, mají Hanka s Petrou a Jurášem, když v knížce jedou bruslit do Přestavlk.
Stáli jsme tam a já ukazoval prstem. Tady.
Víc lidí, které jsem si vymyslel, ve skutečnosti pak žilo. Ožilo. Ještě povím. – Málková Zděna. Můj táta byl Zděnek, je to prý jen varianta Zdeňka a Zdeny.
* * *
Já vím, že chybí. Položky. Proto jsou na konci výčtu tři tečky… položky jsou, prosím Tě, od slova ležet?
Zdenka se latinsky řekne Sidonie. Tu jsem teď koupila – a postavila – do regálu s regionální literaturou: baronku Nádhernou od další šestatřicátnice Aleny Wágnerové. Protože žila ve Vrchotových Janovicích, kousek od nás. I od vás: k rybníku Zrcadlo je od janovického zámku pár kroků. Stáli jsme tam, jenže na bruslení už nebyla roční doba. Ani kachynec nebyl vidět, ač jeho půdorysné rozměry 72 x 5,5 metru jsou tak pečlivě zaznamenány v archivu benešovského stavebního úřadu. Já myslím, že je to celé nějaká mystifikace: slovo „kachynec“ nezná ani osmidílný slovník jazyka českého, a když si ho chceš vygooglovat, dostaneš jednu jedinou položku.
Alena Wagnerová píše na mě trochu moc složitě:
V čem spočívalo „dílo“ Sidonie Nádherné, to nejlépe vyjádřil v jedné ze svých janovických básní Karl Kraus: „Když sluch mi přeješ, hned naleznu své slovo“. Naslouchání, to nejpasivnější, nejtrpnější, co je možné si představit, že by bylo jejím dílem? Jenže právě toto naslouchání, všeobjímající naslouchání lidem, rostlinám, zvířatům, přírodě a pečlivé rozvíjení všeho, co zde již bylo v zárodku přítomno, vytvořilo janovický park a jeho samozřejmou krásu. Krása vzniklá činností nesloužící žádnému účelu, ale jen sobě samé, se tu stala etickou kategorií, naslouchání jinou formou tvorby a dílem.
Z Janovic musela Sidonie odejít dvakrát, za války a po ní. A krása vzala za své.
(pokračování za 14 dní)
Související texty: Z regálů III