Tu jsme nikdy nebyli, sem jsme se vždycky jenom dívali z protějších kopců. Ty se nám, a celá známá krajina, jevily z neznámého pohledu a byl to divný pocit, jako ze sna: povědomé neznámo, variace na povědomou melodii. Prázdnota krajiny vyvolávala až závrať, asi jako v beztíži. Tak působily holé stromy a keře, stejnotónnost sněhu, jenom někde svátého až na čerň pole. Člověk šel a nevěděl, jestli se dalším krokem propadne o čtvrt metru nebo definitivně kamsi. (…) Na vrcholu jsme obloukem zahnuli nazpátky. Jít dál, došli bychom konečně jednou do dědiny jménem Kochavec, kterou znám opravdu jen podle jména. Co je láska? K čemu je život, kam ho dovést, komu ho věnovat? Kdo si ho zasluhuje?
* * *
Kde je Medvědí? Nechtěl bych to zamluvit. – Medvědí je v duši, aspoň myslím. Trvale pod sněhem, je-li zapotřebí. V krajině, kde jsi bůh všech příběhů… Ty vlastně bohyně, že jo.
Řeknu to takhle: do Medvědí jedeš autem, kousek za Prahu. Ze silnice první třídy na okresku, pak na asfaltovanou místní komunikaci, kde se dvě auta vyhnou jen stěží… jako třeba na té silničce u Zrcadla. Pak polní cesta, podél vody, nahoru do kopce les, pod kterým je dům trochu skrčený. Nepřipomíná Ti to nic?
A vtom se z lesa ta postava vyloupla. Místy zapadala do sněhu až po pás; směrem k autobusu cestu nikdo neprotahoval. Šla rovnoměrně za svým cílem, v pohybech měla lehkost a vůli. Psi jí vyběhli naproti; kupodivu neštěkali, ohony však vrtěli jen střídmě, aby si nezadali. A pobíhali okolo ní. Jak poznali, že sem patří? Nikdy ji neviděli. Vyšla jsem před branku, táta za mnou.
‚Mami!‘ řekla jsem jen…
* * *
Bohyně zrovna ne. Ta by, aspoň myslím, příběhy vytvořila a potom vedla, jak loutky na nitce. Já se spíš dívám a jenom tak si, někdy, kreslím stopy, které tu po příběhu zbyly. Ve sněhu, v písku… nežli je vítr odnese. Dám to na vítr a on to odnese… říkal prý Hašek, když se mluvilo o stěhování.
Jaký to je, někam patřit, na to myslím dost často. Dům mých rodičů děda koupil, když musel odejít ze statku: pro sebe, svoje rodiče, manželku a tři děti. Je velký, pro dvě rodiny nejmíň, ale pár let jsme v něm bydleli jenom čtyři: babička, děda, malá já a pes vořech. Jednou se porval a přišel domů celý potrhaný, oko mu z důlku viselo na nitce. Nebylo to už k životu.
Velká já jsem si našla, našli jsme si, dům v kopci pod lesem. Jestli se do něj naše děti vrací a budou vracet jako na místo, kam patří… myslím, že o moc víc už od života nechci.
* * *
A nepostaví si děti vlastní svůj brloh, do kterého budou patřit? Nebudou i ony marně toužit, aby jejich děti patřily jim a ne samy sobě?
Náš skutečný brloh, ne ten vymyšlený v Medvědí, je také pod kopcem. Máme ho společně s jedenačtyřiceti dalšími. Na podzim na něj padá listí, v zimě sníh, a já vždycky myslím na to, že jsme sem trochu i utekli. Před maminčinou nemocí, před bezmocí, se kterou jsme nad ní stáli.
Nepíše se mi o tom dobře, a zároveň o tom psát musím. – Jasně, radši bych povídal o hrmě: hrma je, jak ví úplně každý… Mjr. Margaret Hoolihanová z filmu M.A.S.H. Přezdívka vznikne, když jí do stanu (ona je strašně protivná!) zlomyslníci nainstalují mikrofon, přímo před dostaveníčkem s Mjr. Frankem Burnsem. Takže tábor plný doktorů a sestřiček jako hlavní večerní program poslouchá její vzdech: „Svlaž mou horkou hrmu…“
Což o to, Burns svlaží, ale ty konce pak! Myslím společenské.
* * *
Pořád si trochu nerozumíme: myslela jsem vracet se do brlohu, dokud ho budou potřebovat, děti. – Do domu pod lesem jsem vlastně taky utekla, venkov mi přišel k životu jednodušší než Praha. Není, samozřejmě. Jednoduchý život je asi spíš věcí povahy než adresy… ano, raději o jiném: přišla mi nabídka na předplatné. Věřil bys, že existuje časopis Regal, o managementu, marketingu a logistice v obchodu, anebo HRM (Human Resources Management), odborný časopis pro řízení lidských zdrojů?
* * *
HRM. Těch je vážně při řízení lidských zdrojů zapotřebí. Leckteré i samy o sobě budí oprávněnou pozornost… že? Tak chceš vědět, co je na obrázku z minula?
Ne, žádné embryo. Nic, co by hrmou… vstoupilo a chystalo se tudy zase vyjít. – Pamatuješ, jak jsme se smávali slovnímu spojení „větší a víc odstávající ucho“? Byla to taky citace, ale snad až po dvou letech jsem definitivně provalil, z čeho:
…a jelikož dosud Bertrand kolísal po svém namáhavém výkonu, udeřil jej Dixon do většího a víc odstávajícího ucha. Bertrand upadl, nadělal přitom mnoho hluku a shodil s krbu porcelánovou figurku. Rozletěla se po dlaždicích s třeskem, který ještě víc zdůraznil ticho, jež následovalo.
‚Blbče jeden ušatá, otlemená, slintavá,’ pravil Dixon. Jako diskrétní potlesk, odměňující jeho terminologii, ozvalo se ode dveří tiché zaklepání. ‚Dále,’ řekl Dixon ze zvyku a bez rozmyšlení.
Vstoupil Michie. ‚Dobré odpoledne, pane Dixone,‘ řekl a dodal zdvořile ‚Dobré odpoledne‘ na adresu dosud ležícího Bertranda, který se na tento popud pokusil postavit na nohy. ‚Zdá se, že vyrušuji.’
‚Nikoli,’ odpověděl Dixon kulantně. ‚Pan Welch právě odchází.‘
Bertrand potřásl hlavou, ne však zamítavě. Dixon ho jako správný hostitel doprovodil ke dveřím, a když Bertrand beze slova vyšel, zavřel za ním dveře.
‚Sbohem,‘ pravil Dixon a obrátil se k novému návštěvníku.
‚Čím mohu sloužit vám, pane Michie?‘“
Citováno zpaměti, tudíž nepřesně. – Tak takovéhle je na obrázku ucho! Já vím, chybí porovnání.
(pokračování za 14 dní)
Související články: Z regálů VIII